Můžeme prý oslavovat - Česká republika se v „žebříčku“ Transparency International (TI) „vyhoupla“ o třináct míst, tudíž jsme se prý zlepšili v boji s korupcí. Ponechme stranou tu stálou otázku, jak se takové „žebříčky“ sestavují a kdo je sestavuje. Je mi například záhadou, jak se šetření TI provádí například v takové KLDR a jiných podobných státech tak, aby bylo objektivně porovnatelné s ostatními výsledky z jiných zemí. Zapeklitost výsledků šetření TI vidím v tom, že se nějak míjí s realitou a spíše vyjadřují pocity, které pak náčelníci tábora boje s korupcí libovolně a podle svých zájmů interpretují veřejnosti.

Podle těchto interpretátorů Dobra tak může za pokrok v boji s korupcí vděčit především změnám v soustavě státního zastupitelství, konkrétně prý nástupu nových lidí v čele s Pavlem Zemanem, Lenkou Bradáčovou a Ivem Ištvánem. Budiž, Pavel Zeman je sice v čele Nejvyššího státního zastupitelství pět a Lenka Bradáčová je pražskou vrchní státní zástupkyní čtyři roky, ale každá změna potřebuje na projev svůj čas. Ivo Ištván je však s malou přestávkou olomouckým vrchním státním zástupcem od roku 1997 a sluší se připomenout, že jej z funkce odvolával jiný oblíbenec interpretátorů Dobra, totiž Jiří Pospíšil.

Abychom prý tento pozitivní trend udrželi, je nutné prosazovat takzvané „protikorupční zákony“. Mezi ně se řadí i nový zákon o státním zastupitelství. A opět jsme u faktů a jejich interpretace. Hlavní lobbistka tohoto zákona, Lenka Bradáčová, nedávno v Otázkách Václava Moravce řekla tři důležité věci. Předně mimoděk prozradila, jak je to s autorstvím návrhu zákona o státním zastupitelství. „V návrhu zákona o státním zastupitelství předpokládáme,“ prohlásila například, čímž můžeme konečně dosavadní tvrzení o tom, jak složitě návrh vznikal na ministerstvu spravedlnosti a že státní zástupci byli jen připomínkovým místem, považovat za, střídmě řečeno, tvrzení překonané.

↗

Hlavní lobbistkou zákona o státním zastupitelství je Lenka Bradáčová. Foto Michal Kalášek

Lidé obeznámení s poměry v justici totiž ví, že zákon vznikl v úzkém okruhu lidí ve státním zastupitelství a byl pak skrze politické nástroje vnucen politikům. Dále kritiku návrhu zákona o státním zastupitelství spojila s tím, že státní zástupci „se dotýkají“ lidí veřejně činných. Ergo, množina kritiků zákona se překrývá s množinou sprostých podezřelých, ne-li přímo zločinců. Nevím, jak to souvisí s tím, že jej odmítá drtivá většina krajských státních zástupců, že ho kritizuje předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, Nejvyšší soud, Legislativní rada vlády, ale i odborná veřejnost, například vedoucí katedry trestního práva profesor Jelínek.

Tvrzení, že „kdo zákon odmítá, je zločinec a podporuje korupci“, je natolik hrubé zjednodušení, že odporuje všem pravidlům slušnosti a cosi vypovídá o způsobu myšlení autora. Opakovaný výrok Lenky Bradáčové, že „pokud by se ze zákona mělo stát politikum, raději počkejme“, je také velmi zajímavý.

Slyšíme tedy, že zákon vlastně není potřeba a vše funguje, jak má, byť by to mohlo fungovat lépe. Takže konec další pohádce o tom, jak to bez nového zákona nejde. A pak už by měl někdo paní vrchní státní zástupkyni vysvětlit, že přijímání zákona je vždy politikum. Pokud tedy bude zákonodárný sbor konstituován v demokratických volbách a poslanci budou politiky, nikoliv nominovanými odborníky nějakým sborem moudrých či v horším případě diktátorem.

Anebo třeba někým, jako je Andrej Babiš, který si z boje proti korupci udělal nástroj svého politického úspěchu a nápadně podobně štítivě se vyjadřuje o demokratických pravidlech legislativního procesu.