Zákon o státním zastupitelství je evergreenem posledních několika let, několika vlád a — pokud správně počítám — celkem pěti ministrů spravedlnosti. Strhávají se okolo něj naprosto nepochopitelné vášně, kdy z něj nemalá část českých veřejných elit učinila otázku toho, zda je člověk pro či proti zločinu, zda je či není součástí tzv. justiční mafie a to jen na základě toho, že věcně zapochybuje buď nad některými jeho pasážemi či je mu nechutná právě ona atmosféra, která ho ve veřejné debatě provází.

Ona nepochopitelnost vášní plyne z toho, že při znalosti problémů českého právního řádu je zde mnohem více „děr“, které je v něm třeba zalátat. Předně se jedná o trestní řád, který pochází z roku 1961 a který je vůči zákonu o státním zastupitelství něco jako Ústava vůči ostatním normám, které specificky upravují jednotlivé oblasti. Dáváme-li přednost schválení zákona o státním zastupitelství před novým trestním řádem, je to — zjednodušeně řečeno — jako kdybychom ponechali v platnosti starou, komunistickou ústavu a na ni roubovali nový občanský a trestní zákon. Nesmyslnost a nelogičnost takového postupu by byla asi všem, nejen odborníkům, zřejmá.

Vedle této nelogičnosti v přístupu k normotvorbě a právu obecně, která je zarážející najmě u lidí, kteří mají právo a jeho čistotu bránit a kteří by měli být první, kdo takový přístup odmítnou, jsou zde i podivnosti politické. Celkem dva ministři z oněch pěti — konkrétně Pavel Blažek z ODS a Robert Pelikán z hnutí ANO — radikálně změnili při nástupu do funkce ministra svůj názor na tuto normu. Zvláště u Roberta Pelikána je tento obrat znatelný a všimli si toho i poslanci v Ústavně právním výboru Poslanecké sněmovny. Zbylí ministři z oněch pěti se nijak netajili a netají tím, že schvalování tohoto zákona a jeho projednávání provázely a provázejí nestandardní tlaky.

Včera konečně vyšla veřejně najevo část důvodů, proč tomu tak je. Dosud totiž debata o návrhu tohoto zákona probíhala na stránkách stavovského listu státního zastupitelství, na různých interních poradách státních zástupců a také na různých parlamentních fórech, výborech a seminářích.

Znalost argumentů zastánců nové normy tak byla známa jen úzkému okruhu osob — což je bohužel velká chyba českých médií, která většinově sklouzla právě k onomu zjednodušujícímu, černobílému podání o střetu bojovníků proti mafii s mafiány, která tak vyhovuje té části státních zástupců, která spojuje s jeho schválením svoji lepší budoucnost a kariérní postup. Mimochodem, jedna z dalších podivností tohoto zákona je, že si jej sepsala úzká skupina uvnitř státního zastupitelství a prosadila jej uvnitř soustavy proti vůli mnoha, ne-li většiny svých kolegů, jak vyplývá z interních debat uvnitř státního zastupitelství.

Karty na stole

Včera na debatě v Knihovně Václava Havla vystoupila v debatě o justici a státním zastupitelství mj. vrchní státní zástupkyně a hlavní lobbistka této normy Lenka Bradáčová a veřejně, za což je jí třeba poděkovat, odkryla karty. V debatě se vyznala z hluboké nedůvěry k úrovni nejen české politiky, ale i právního řádu, dokonce několikrát použila termín, že zde chybí jakákoliv právní tradice a kultura a proto je třeba ustavit prostřednictvím zákona o státním zastupitelství kulturu novou.

Alespoň tedy v oblasti veřejné žaloby. Tato nová „právní kultura“ je spojena, jak Bradáčová výslovně zdůraznila, i s novou generací státních zástupců, kterou je třeba podporovat, vychovávat a pomáhat jí se prosazovat i kariérně, přičemž tato nová generace potřebuje i své vzory.

↗

Lenka Bradáčová odkryla karty ohledně českého právního řádu. Foto neznámého autora, Internet

Jinak řečeno, neslyšeli jsme včera projev vrchní státní zástupkyně, ale primárně projev političky, obhajující normu, která se jí osobně dotýká, kterou se svými kolegy sepsala a prosadila jí s vizí nástupu nové generace státních zástupců, jejímž se cítí ona a jí blízcí státní zástupci vzorem. Míru političnosti a revolučnosti myšlení pražské vrchní státní zástupkyně ilustruje i věta „moc výkonná má vlastnost rozpínavost, chce vládnout“, kterou pronesla jako kritiku snah politiků o vliv nad státním zastupitelstvím, přičemž je třeba vědět, že státní zastupitelství je stále součástí právě oné moci výkonné.

Lence Bradáčové nelze upřít tah na branku a schopnost přesvědčit i dosud přesvědčené o opaku. Mám tak trochu obavy o to, jakými metodami tak činí — včera například šmahem odmítla jako irelevantní všechna tzv. nová internetová média, jejichž novináře za novináře ona nepovažuje. Všichni by si ale měli tyto argumenty a především způsob, jakým hlavní lobbistka normy uvažuje, znovu srovnat s tím, jakou roli a místo má veřejná žaloba v našem právním řádu a zda se chceme vydat cestou naprosté revoluce, aniž by dodnes kdokoliv udělal analýzu fungování současného zákona o státním zastupitelství, kterou nastupující, nová generace nových státních zástupců považuje očividně za brzdu svých kariérních vzestupů.

A má-li být vzorem této nové generace člověk, který na adresu práv obžalovaných prohlásí: „Bude se to muset zrevidovat a říci si, zda celá škála všech práv není na újmu základního práva, a to je právo na spravedlivé odsouzení v přiměřené době“.

Doba, kdy obhajoba byla považována za součást obžaloby a měla přispívat k rychlému a afektivnímu potrestání už tu totiž byla, a to v padesátých letech.