V článku na téma dětských koutků v kavárně mě zaujala anketa s otázkou „Patří podle vás děti do kaváren či restaurací?“ a zarazila mě jednoznačně záporná odpověď. Možná k takové odpovědi sváděl příliš návodný text článku, který vyjmenovával hlavně příklady, kdy a jaká byla s dětmi v kavárně potíž. Možná by ale hodně lidí odpovídalo stejně i bez článku.

Rázem se vracím o pár let zpátky, do doby, kdy jsem byla svobodná, bezdětná a bohémská. A děti v kavárně? Jo, štvaly mě, samozřejmě — vybavila jsem si jekot vztekajícího se dítěte, matky, co to neřeší — hned jsem měla názor. Zvláštní, že jsem si při představě dítěte v kavárně nikdy nevzpomněla na ty děti, které tam byly úplně klidné, tiché a rodiče se jim věnovali, když bylo třeba — nevšimla jsem si jich. Jak bych také mohla, když nedělaly tak strašný rámus?

Pochopitelně záleží na majiteli kavárny, jestli dětský koutek zřídí. Každý má nějakou představu o stylu svého podniku a potenciální klientele. Toužím-li hostit bohémské rozervané básníky a básnířky, co budou vést vášnivé debaty a kouřit jednu cigaretu za druhou, je zřizování dětského koutku nesmysl. Stejně tak je nesmyslné ho zřizovat za každou cenu, i když tomu neodpovídají propozice kavárny. Proč stresovat zaměstnance nosící v rukách všelijaké horké nápoje nebo spoustu nádobí tím, že ještě budou kličkovat na malém prostoru mezi dětmi?

Ve zmíněném článku se objevila věta majitelky jedné brněnské kavárny: „Ať mě všichni klidně ukamenují, ale děti do tradiční kavárny nepatří, nepatří a ještě jednou nepatří.“ Kavárnice argumentuje, že v minulosti to takhle nikdy nebylo. Ať se na mě paní majitelka nezlobí, ale taková argumentace mi nepřijde úplně šťastná. Žena, která se nenarodila do dobře postavené rodiny, by v té slavné minulosti žádnou kavárnu zřejmě nevlastnila. Měla úplně jinou roli a stálo hodně sil mnoha bojovnic a bojovníků za ženskou emancipaci, aby se toto postavení změnilo.

Vadí mi, když někdo používá stejného argumentu, který zaháněl jeho vlastní skupinu v minulosti do kouta, a staví ji proti jiné skupině obyvatel — v tomto případě dětem nebo jejich matkám. Navíc styl takzvaných tradičních kaváren přece nemusí nutně bránit vzniku kaváren netradičních.

Patří děti do kaváren či restaurací? Pokusím se teď odpovědět všem, kteří si myslí, že ne.

Občas se objeví názor, že děti by měly být s rodiči doma nebo si někde venku hrát, že kavárna pro ně prostě není vhodné místo, a že tu navíc ruší ostatní hosty. Častý je také názor, že děti jsou v kavárnách kvůli tomu, aby si jejich matky popovídaly — i v článku se objevuje následující věta: „Matky si tak mohou vychutnat kávu a popovídat si s kamarádkou, zatímco si jejich dítě hraje.“ Přítomnost dítěte v kavárně je málem brána jako důkaz, že se mu rodič nevěnuje. Je to právě naopak — do kaváren se mnohdy chodí víc kvůli dítěti než kvůli rodiči.

Když se totiž dítěti věnujete, chodíte s ním venku a provádíte s ním různé aktivity, je potřeba dopřát i jemu odpočinek. Na to vám může stačit lavička a pití z domova. Co však dělat v zimním období nebo když začne pršet? Vrátit se předčasně z výletu? Nechodit půl roku ven? Navštěvovat pouze kamarádky s dětmi v okolí? A co když mají nemocné děti?

Důležitý je také věk dítěte. Starší dítě můžete motivovat k překonání dalších kilometrů odměnou zmrzliny v půlce nebo na konci cesty. Mladší batole zas uvítá jakékoli nové prostředí s novými podněty. V době, kdy je dítě pouze lezoucí a je zrovna zimní období, uvítáte dětský koutek kdekoli. Doma se nudí, tam to zná, a plazit po ulici ho prostě nenecháte.

Dětská centra jsou fajn, ale není jich tolik. A ano, po mnoha měsících izolace budete rádi za jakýkoli kontakt s lidmi, kteří neřeší jen plenky, příkrmy a pokroky svého malého génia. Proč nezavolat bývalé kolegyni z práce, jestli se k vám nepřidá? Do mateřského centra ji asi nedostanete. To je ten důvod, kdy se jde do kavárny kvůli rodiči.