Koncem října jsem se zúčastnila mezinárodní konference sociálních věd a výzkumu ve vzdělávání v Antalyi, kde jsem poprvé v životě vystupovala jako mluvčí. Tato zkušenost byla odlišná od všeho, co jsem zatím zažila na podobných setkáních a stále ještě nevím, jak ji mám reflektovat a začlenit do svých zkušeností.

Byl to střet postupů a stylů pořádání konferencí mezi střední Evropou a Tureckem? Byla jsem tou arogantní a kritizující Evropankou, která měří celý svět podle evropských zvyklostí? Nevím, možná směs obojího, i když bych si nerada přiznávala to druhé.

První věc, kterou člověk velmi rychle v Turecku pochopí, je to, že volby do parlamentu jsou nejdůležitější událostí v zemi. A to doslova. Původně třídenní mezinárodní konference byla na poslední chvíli smrsknuta do dvou dní, bez omluv a bez ohledu na zahraniční účastníky — prý nemůžeme pokračovat v konferenci v sobotu, protože v neděli jsou volby. I když tedy já osobně nevidím žádnou větší souvislost.

Kdo jsou Alevité?

Jako kdyby se čas a svět měly zastavit kvůli volbám. To se ovšem vlastně i stalo, jelikož se v Turecku měnil čas na zimní až po volbách, a kvůli tomu jsem málem zmeškala letadlo. Čas voleb rozpoznáte podle toho, že dokonce i v alternativních restauracích jako LeMan Kültür vám v neděli číšník neservíruje víno. Je totiž prý národní svátek-volby (to je téměř doslovné vyjádření číšníka, který nevládl příliš dobře angličtinou).

Konferenci samotnou bych nazvala ne-konferencí nebo bych mohla napsat příručku „Jak neuspořádat mezinárodní konferenci“. Konala se v luxusním hotelu, kde během jedné hodiny proběhlo sedm, někdy i osm prezentací v různých sálech pro 100 až 150 posluchačů, což v reálu vypadalo tak, že na některé prezentace přišlo kolem pěti lidí. Navíc místnosti nebyly očíslovány, takže lidé pořád bloudili mezi patry a meškali začátky.

A když konečně našli správnou místnost, byli zase zklamaní, že prezentace byly většinou v turečtině, i když v oficiální program sliboval vše uvedené v angličtině. Tak jsem strávila dvě třetiny dne v zahradě, kde jsem se opalovala na slunci, hrála si s kočkami a musela odmítnout rande s jedním starším Iráčanem, který lovil mladé holky kolem bazénu.

Moje vlastní prezentace byla krátká, bezvýznamná, ostatní přednášející byli zároveň jediné publikum, nikdo moc nevěděl o autoetnografii a já neměla tušení o čem byly ostatní prezentace, jelikož naše výstupy se lišily jak v tématu, tak i v metodologickým přístupu a naše angličtiny byly nesmírně odlišné.

Celkově nás trápilo horko, voda byla nabízena v jednorázových plastových kelímcích (připomínaly kelímky od jogurtu), nekonaly se žádné večerní společenské sešlosti. Nedostali jsme seznam kontaktů a z Antalye jsem odjela s dvěma vizitkami. Jedna byla od doktorandky, která zkoumá popovou hudbu z postmoderní perspektivy a jako jediná byla ochotná navázat rozhovor, a druhá od japonského docenta, který mluví plynule turecky a zkoumá komunitu Alevitů v malých městech.

Když jsem se pak ptala svého známého, kdo jsou Alevité, odpověděl, že jsou to muslimové, kteří mají tak rádi sex, že vymýšlejí dokonce různé svatební smlouvy, aby jej měli víc a zároveň aby respektovali islám. Nevím, co si mám myslet o Alevitech, jelikož nikoho takového neznám, ale pochybuji, že se vyznačují neustálým dumáním o smlouvách, které je dovedou k sexu…

Tento můj „informátor“ a couchsurfer byl mladý Kurd, který si otevřel malý obchůdek s chytrými telefony v centru města společně se dvěma bratranci. Vydobyli si stálou klientelu tím, že nenabízí turistické ceny (mají standardní ceny a nesmlouvají) a jako jediní mají otevřeno pozdě do noci. Byl v České republice v rámci Erasmu, zamiloval se zde do české holky a málem se s ní oženil.

Podle něj je nejlepším způsobem, jak poznat svou budoucí ženu, vydání se s ní na dlouhou cestou. Nebo společné založení obchodu. V jeho případě by ale ani jedno nebylo moc platné, protože Emrah se musel konfrontovat s nenávistí ze strany dívčiny rodiny, která nechtěla „žádné muslimské svině“. Ale Emrah osobně se jim líbil, o tom žádná…

Opustila jsem Antalyi po čtyřech dnech s pocitem, že je tam všeho moc — vyjednávání, pozornosti od mužů, aut, pohledných kluků, paradoxů, koček, dobrého jídla, Tayyipa Erdogana, tepla, cukru, předstírání i igelitek. A nakonec na letišti na mě zírala smějící se evropská holčička na letáčku k mezinárodní výstavě o „zeleném světě“, která se bude konat v Antalyi v roce 2016. Snad se tam bude mluvit jinak než turecky a nebudou podávat vodu jogurtu.