Koncem října jsem se zúčastnila mezinárodní konference sociálních věd a výzkumu ve vzdělávání v Antalyi, kde jsem poprvé v životě vystupovala jako mluvčí. Tato zkušenost byla odlišná od všeho, co jsem zatím zažila na podobných setkáních a stále ještě nevím, jak ji mám reflektovat a začlenit do svých zkušeností.

Byl to střet postupů a stylů pořádání konferencí mezi střední Evropou a Tureckem? Byla jsem tou arogantní a kritizující Evropankou, která měří celý svět podle evropských zvyklostí? Nevím, možná směs obojího, i když bych si nerada přiznávala to druhé.

První věc, kterou člověk velmi rychle v Turecku pochopí, je to, že volby do parlamentu jsou nejdůležitější událostí v zemi. A to doslova. Původně třídenní mezinárodní konference byla na poslední chvíli smrsknuta do dvou dní, bez omluv a bez ohledu na zahraniční účastníky — prý nemůžeme pokračovat v konferenci v sobotu, protože v neděli jsou volby. I když tedy já osobně nevidím žádnou větší souvislost.

Kdo jsou Alevité?

Jako kdyby se čas a svět měly zastavit kvůli volbám. To se ovšem vlastně i stalo, jelikož se v Turecku měnil čas na zimní až po volbách, a kvůli tomu jsem málem zmeškala letadlo. Čas voleb rozpoznáte podle toho, že dokonce i v alternativních restauracích jako LeMan Kültür vám v neděli číšník neservíruje víno. Je totiž prý národní svátek-volby (to je téměř doslovné vyjádření číšníka, který nevládl příliš dobře angličtinou).

Konferenci samotnou bych nazvala ne-konferencí nebo bych mohla napsat příručku „Jak neuspořádat mezinárodní konferenci“. Konala se v luxusním hotelu, kde během jedné hodiny proběhlo sedm, někdy i osm prezentací v různých sálech pro 100 až 150 posluchačů, což v reálu vypadalo tak, že na některé prezentace přišlo kolem pěti lidí. Navíc místnosti nebyly očíslovány, takže lidé pořád bloudili mezi patry a meškali začátky.

A když konečně našli správnou místnost, byli zase zklamaní, že prezentace byly většinou v turečtině, i když v oficiální program sliboval vše uvedené v angličtině. Tak jsem strávila dvě třetiny dne v zahradě, kde jsem se opalovala na slunci, hrála si s kočkami a musela odmítnout rande s jedním starším Iráčanem, který lovil mladé holky kolem bazénu.

Moje vlastní prezentace byla krátká, bezvýznamná, ostatní přednášející byli zároveň jediné publikum, nikdo moc nevěděl o autoetnografii a já neměla tušení o čem byly ostatní prezentace, jelikož naše výstupy se lišily jak v tématu, tak i v metodologickým přístupu a naše angličtiny byly nesmírně odlišné.

Celkově nás trápilo horko, voda byla nabízena v jednorázových plastových kelímcích (připomínaly kelímky od jogurtu), nekonaly se žádné večerní společenské sešlosti. Nedostali jsme seznam kontaktů a z Antalye jsem odjela s dvěma vizitkami. Jedna byla od doktorandky, která zkoumá popovou hudbu z postmoderní perspektivy a jako jediná byla ochotná navázat rozhovor, a druhá od japonského docenta, který mluví plynule turecky a zkoumá komunitu Alevitů v malých městech.