Dostupné bydlení patří mezi nejdůležitější veřejné služby. Alespoň to tvrdí zástupkyně a zástupci několika lidsko-právních či sociálně zaměřených organizací, kteří vyzývají v otevřeném dopise vládu, aby schválila koncepci sociálního bydlení a zákon o sociálním bydlení. V dokumentu předkládají výčet několika sociálních skupin, kterým by mohl zákon pomoci vymanit se z jejich tíživé ekonomické situace.

Dopis podepsaly například zástupkyně Alternativy 50+, občanského sdružení proFem, České ženské lobby nebo Českého helsinského výboru. Pod dokumentem je ale podepsána také Platforma pro sociální bydlení.

„Pevně věříme tomu, že situace obyvatel České republiky ve znevýhodněné pozici Vám není lhostejná a zasadíte se o splnění jednoho z nejdůležitějších bodů programového prohlášení vlády. Jsme přesvědčeni o tom, že dostupné bydlení by se mělo stát jednou z nejdůležitějších veřejných služeb a cílů pro českou společnost,“ píší signatářky a signatáři výzvy.

Hned v úvodu dokumentu ministrům Sobotkovy vlády připomínají, že právo na bydlení obsahuje řada mezinárodních úmluv, k nimž se Česká republika zavázala. Například Všeobecná deklarace lidských práv upravuje v čl. 25 tzv. právo na přiměřenou životní úroveň jako právo každého „na takovou životní úroveň, která zajistí jeho zdraví a blaho i zdraví a blaho jeho rodiny, včetně potravy, ošacení, bydlení, lékařské péče a nezbytných sociálních služeb.“

Ostatně Veřejný ochránce práv již několik let pravidelně upozorňuje na absenci systémového řešení dostupnosti bydlení a doporučuje přijetí zákona o sociálním bydlení jako jeden z kroků prevence sociálního vyloučení a nárůstu chudoby v České republice.

„Systém dostupného a sociálního bydlení by také mohl efektivně bojovat s diskriminací na trhu s bydlením, která je často spojená nejen s etnicitou a národností, ale také s rodinným stavem,“ píše se v dokumentu.

Ohrožení ztrátou bydlení se v České republice týká asi 1,5 milionu lidí. Odhady počtu lidí bez domova, žijících v nějaké formě nouzového bydlení se pak podle výstupů Sčítání lidí, domů a bytů v roce 2011 pohybují kolem jedenácti tisíc.

V odhadu nejsou ale započítáni lidé, kteří pobývají mimo tato zařízení například venku, případně lidi postižené tzv. skrytým bezdomovectvím, tedy těch, kteří dlouhodobě „nouzově“ bydlí u svých známých či rodiny. V praxi to znamená, že reálný počet lidí bez domova může být i několikanásobně vyšší.

Ze statistických šetření vyplývá, že pro domácnosti jednotlivců, ať už s dětmi nebo bez nich, mohou náklady na bydlení nezřídka představovat i více než čtyřicet procent všech výdajů. To přispívá k většímu ohrožení chudobou, které je značné zejména u domácnosti osamělých seniorek nebo sólo rodičů.

Signatáři výzvy také připomínají, že průměrné ohrožení chudobou u domácností s dětmi je 31,7 %, v případě dvou dětí ale už 43,8 %. V jejich případě se totiž jedná o kombinaci obecně poměrně vysokých nákladů na bydlení a genderově podmíněných rozdílů v platech i důchodech.

Jsou to právě tyto dvě skupiny, kterým by zákon o dostupném a sociálním bydlení zvedl v současné době poměrně špatnou životní úroveň, a to z dlouhodobého hlediska. „Lidé ohrožení domácím násilím, tedy muži, ženy i děti,“ pokračují v argumentaci autoři dokumentu, „jsou další významnou skupinou, pro niž by systém dostupného a sociálního bydlení, zejména toho krátkodobého, představoval až životně důležité opatření.“

Odchod od násilného partnera či partnerky bývá totiž vedle psychické zátěže spojený i s obavami o budoucí ekonomické zajištění. Pokud oběť nenalezne pomoc u svého bezprostředního okolí, často se musí spolehnout na poměrně drahý pobyt v azylovém domě v jeho limitovaných podmínkách.

„A to jak z hlediska časového — azylové domy mají obvykle stanovenou maximální dobu pobytu, tak z hlediska zajištění soukromí. Pro mužské oběti domácího násilí je pak výrazně omezena i tato možnost. Krátkodobé nebo přechodné sociální bydlení by situaci právě těchto ohrožených lidí výrazně ulehčilo,“ vzkazují signatáři ministrům Sobotkovy vlády.

V neposlední řadě upozorňují na to, že do problémů s vyššími náklady na bydlení se dostávají i lidé v předdůchodovém věku, kteří přišli o práci a vzhledem k přetrvávajícímu znevýhodnění na základě věku si těžko hledají nové zaměstnání. Ti se často dostávají do problémů s úhradou nájmů a dalších nákladů na bydlení a mohou se dostat do svízelné životní situace.

Existenční potíže pak mají také staří rodiče, kteří si vezmou do bytu děti, které nezvládnou svůj životní zlom středního věku. Výzva připomíná také příběhy domácího násilí, jehož oběťmi jsou právě senioři, o jejichž byt usilují děti i vnuci.

Za zcela specifický segment společnosti pak její autoři označují lidi bez domova, pro něž je bez odpovídajícího zázemí návrat do „běžného“ života velice obtížný. Bez odpovídajícího bydlení je pro ně komplikované si například najít stálé pracovní místo, které je ale právě pro návrat do života mimo ulici naprosto klíčové.