Média většinou nezobrazují realitu. Pracují spíše jako pasáci: nabídnou vzrušení a informují, co to znamená pro naše peněženky. Bouračka je tak doplněna rozpočtem dálnice, na níž mrtví řidiči vydechli naposledy. Reportáž o válce sestává ze záběrů výbuchů a z ubezpečení, že benzín nepodraží — ropa se v dotyčné zemi těží dál. Sociální a politický kontext není sexy a zabírá moc času. Taková analýza by přetékala do reklamního bloku nebo do basketu.

Co ale v případě aktuálního dění? Děloha evropské demokracie zažívá šikanu, protože se stará více o důchodce a zaměstnance než o snížení korporátní daně. Každý třetí Řek živoří na hranici chudoby. Místo mobilizace ekonomů, sociologů nebo zasvěcených politiků se v médiích objevuje defilé zdánlivě nečekaných odborníků. Jsou jimi mluvčích cestovních kanceláří.

Ve zprávách rotují jako na orloji a v roli mudrců informují český lid. Každý otřes světové geopolitiky totiž tíživě dopadá i na naši malou zemičku — v sázce je naše dovolená. Dovolená unavených občanů, jimž je stále častěji odpíráno jejich základní lidské právo: právo vyvalit se na cizí pláži.

Zprávy v televizi. Teroristický útok v Tunisku. Rychle se přeříkají základní údaje: počet mrtvých, a že to bylo děsivé. Pak konečně přichází vrchol vysílání. Pán z cestovky vysvětluje, jak to skutečně vypadá: které pláže fungují a kam ještě lze odfrčet.

Následuje zásadní investigace na letišti, kde zmatení lidé popisují své otřesné zkušenosti. Co dělali, když se doslechli, že zrušili jejich let? Jak se s tím vyrovnali? A co babička, která se tak těšila?

Každá světová tragédie zafunguje podle efektu motýlích křídel: jedna drobná válka způsobí hromadné rušení prázdnin na druhém konci světa. Můžeme parafrázovat slavný aforismus: Nejenže je svět v plamenech, ale zkuste narychlo reklamovat letenky!

Husité globalizace

Co z toho usuzovat o našem postavení uprostřed globalizované zeměkoule? Hladovějící a chudnoucí obyvatelé cizích států nás obtěžují jako mouchy u řeky, k níž jsme si přišli rozložit deku, relaxovat a meditovat.

Koneckonců, navazujeme na českou tradici: jsme husité globalizace. Stavíme vozové hradby před imigranty a zároveň podnikáme spanilé jízdy do jejich domovin. Vyrabujeme obchody se suvenýry a vypleníme stánky s tradičním jídlem. Jsme dovolenkoví kolonialisté, kteří chápou zahraniční destinace jako příležitost k navýšení kapitálu svých zážitkových selfie.

O našem vztahu k zahraničním dějům rozhoduje cena letenek. Mediální krajina se přizpůsobuje této perspektivě a zároveň ji spolutvoří. Proč ukazovat stále dokola záběry z občanských válek a sociálně destabilizovaných krajin? Ti blázni na Východě budou válčit pořád.

Ovšem cena za noc v hotelu klesá a stoupá, a občan chce být informován. Trh se stává místem pravdy. Ekonomické vztahy determinují naše povědomí o lidech na druhém konci světa. Mohou mě lacino provést po zajímavých ruinách? Ano, jistě, jejich bída je hrozná… Ale co ty pláže?

Nedospěli jsme do světoobčanství. Jsme spíše infantilní výrostci, kteří se musí pořád cítit bezstarostně. Politolog Barber tomu říká „McSvět“. Nedělej si hlavu, neunavuj se, nekomplikuj si život. Nehas, co tě nepálí, a radši uhas svoji žízeň. Sedni si, bav se a jez. Zasloužíš si to. Husitské dítě McSvěta vyráží ve výletním autobusu na svou spanilou jízdu k moři. Tady si sedne, baví se a jí. Zde nakupuje, zde je člověkem.

Důsledkem je redukce spoluobčanů světa. Nejsou jen otravnými potížisty, kteří svými problémy komplikují naše plány na léto. Jsou to potížisti, kteří zmizí mimo naši rozlišovací schopnost ve chvíli, kdy skončí prázdninová sezóna.

Svět ale není jen součet pláží. Nuzota a nízká životní úroveň místních není zábavnou exotikou. Turista není vyvázán z globálních vztahů jako znuděný atom kmitající kolem zeměkoule. Je jejich součástí, i když kupuje tričko svému dítěti, které vyrobil jeho asijský vrstevník během mnohahodinové směny.

Ovlivňuje je i ve chvíli, kdy odjíždí na dovolenou do autoritářského režimu. Každá letenka zlepšuje cestovní ruch. I díky němu se taková země vyšvihne na přední příčky „fungujících států“ v hodnocení ratingových agentur. Lokální emancipační snahy pak budou vypadat zase o něco zbytečněji. Děkujeme, přijeďte zas!

Globalizovaný svět není naším hřištěm. Je vysokou hrou, v níž se ochotně stáváme pěšáky. Přitom stačí málo. Zeptat se sám sebe: „Opravdu letos potřebuju škodit v cizině? Nestačí, abych to svojí lhostejností ztěžovat doma?“

Ztráta zájmu o totalitní hrozby venku se může snadno překlopit na ledabylost k demokracii u nás. Plameny zlostných partikularismů hoří rychle a dravě.

Jednou se může stát, že při návratu z dovolené nám bude cizí právě to místo, do něhož jsme se vrátili. Naše vlastní turistické atrakce se už teď plní šibenicemi a výzvou k lynči. Svobodný prostor zkrátka není samozřejmou ani lacinou destinací. Jsme stále na cestě k němu. A stále ještě můžeme zabloudit.

Bon voyage!