Peníze, které politickým stranám dává stát, nejsou spojeny s žádným konkrétním zájmem. Stát je a musí být stranicky neutrální struktura. Politické strany jsou nástroj, díky kterému se my, obyvatelé, můžeme snažit, aby stát naplňoval naše oprávněné zájmy.

Stát zároveň není a nemůže být neutrální hodnotově. Jsou základní hodnoty jako stranická (a tedy názorová a politická) pluralita, svoboda slova a universalita lidských práv, ze kterých stát ustoupit nemůže. Kdo toto vymezení nectí, ten se do demokratického státu oprávněně nevejde a nemá mít možnost účastnit se politické soutěže nebo na svou činnost získávat od státu podporu.

Dnes se znovu diskutuje o financování politických stran. Důvodem jsou novely volebního zákona a zákona o sdružování v politických stranách, které připravuje vláda a o kterých v tomto listě jistě časem napíše podrobněji někdo z kolegů.

Už před časem ale jeden z polských novinářů v obdobné debatě u našich severních sousedů správně napsal, že „otázka nezní ‚platit nebo neplatit [politické strany, pozn. aut.] z rozpočtu‘. Platit, protože volné místo po veřejných prostředcích okamžitě zaplní peníze velkých zájmových skupin“.

To je potřeba mít na paměti nejen kvůli postavám Andreje Babiše a Ivo Valenty v dnešní politice. Ale i ve chvíli, kdy se objevují texty, které chtějí debatu otevírat tezí, že české politické strany mají peněz více než strany v okolních zemích a že by jich tedy měly mít méně.

↗

Politické strany by se měly lépe platit už jen proto, že volné místo po veřejných prostředcích okamžitě zaplní peníze velkých zájmových skupin. Repro ČT

I chválený systém polský má samozřejmě svá problematická místa — mj. v nevyčerpa(tel)ných expertních fondech. Především ale: Snížení státních příspěvků od ledna 2011 (dnes tedy má Občanská platforma na činnost ročně v přepočtu o něco málo méně než ČSSD) nebylo dáno ani snahou zavést transparentnější politickou soutěž, ani třeba usnadnit vstup do politiky novým subjektům.

Cílem Občanské platformy bylo své ekonomicky slabší soupeře poškodit. Měla totiž nejen nejvyšší státní příspěvky, ale díky své síle i politické profilaci také nejsnazší přístup k soukromým zdrojům.

Cílem změn ve financování českých politických stran přitom jistě nemá být posílit (dnes neexistující) silnou pravicovou stranu ani poškodit programově postavené strany ve střetu s dnešními i budoucími oligarchy. Cílem má být posílení důvěryhodnosti a srozumitelnosti demokratické politiky a programových stran jako jejích účinných nástrojů.

Když se přitom v debatě o financování hovoří o srovnání s okolními zeměmi, pak jistě stojí za to podívat se do Německa, které je ostatně naším nejvýznamnějším hospodářským i politickým partnerem.

Strany tu mají úplně jinou strukturu příjmů, než mají strany české, a nejen proto nemůže být německý systém pro nás vzorem. Sociálně demokratická strana Německa ovšem měla na svou činnost v roce 2013 rozpočet něco přes 160 milionů. Je to sice jen asi o dvacet milionů více, než dostává od státu ČSSD, němečtí socialisté na rozdíl od těch našich ovšem vedou svůj rozpočet v eurech.

Která ze stran může lépe odolávat oligarchům, dávám do debaty. Že rozpočet není jediným kritériem, samozřejmě vím.