Trefa do černého
Lukáš JelínekNadace Českého literárního fondu udělovala novinářské ceny. Vítězné novináře Alexandra Mitrofanova a Petra Nováčka hodnotí ve svém sloupku Lukáš Jelínek, který je členem nadace.
Vím, že je to už vrchol všeho — psát komentář o komentátorech. Jenže i oni jsou politickými aktéry a participanty na utváření veřejného mínění. Dva z nejviditelnějších ocenila minulý týden v Havlíčkově Brodě komise Nadace Českého literárního fondu, v níž zasedám, novinářskými cenami.
Výtka, že na ocenění dosahují takřka výhradně lidé z hlavního proudu, nota bene z pražských redakcí, je relevantní. Tradičně znevýhodněni — zvlášť před početnějšími komisemi — jsou žurnalisté z regionů i členové „alternativních“ redakcí, kteří nejsou všeobecně známí a na očích.
Přesto trvám na tom, že letošní výběr neminul terč. Dvě hlavní ceny získali muži, kteří jsou ztělesněním důležitých poloh názorové žurnalistiky — má být srozumitelná, vyargumentovaná a historicky podložená.
Nemá hladit po vláscích ani prezidenty, ani premiéry, ani lídry opozice. Profesionál má umět provokovat, zejména k diskusi. Každý z nás najde nějaké téma, v němž se s laureáty zásadně rozchází. To je ale spíš klad než zápor. Pověstných nastavených zrcadel není nikdy dost.
Cenu Karla Havlíčka Borovského obdržel Alexandr Mitrofanov. Deníku Právo, v němž je doma, nelze upřít, že si na názorové pestrosti zejména v zahraničněpolitických otázkách zakládá.
Dokud Mitrofanov rozebíral tuzemské dění, zejména na levici, spílali mu do agenta KGB, který k nám byl už před listopadem 89 dosazen, aby infiltroval a rozhašoval českou politiku. S jeho zájmem o Rusko, odkud pochází, a konflikt na východní Ukrajině slýcháme, že jej musí platit CIA.
V polarizované společnosti, jako je ta naše, může budit pohoršení, i když se novinář rýpe v omezování lidských práv a karikování demokracie nebo se pokouší o psychologické črty vládců a ovládaných.
„Potřebuji čtenáře, kteří jsou schopní se mnou diskutovat. I když se naše pohledy na svět úplně liší,“ říká Alexandr Mitrofanov, jenž je známý i sáhodlouhými debatami na Twitteru, který používá snad nejčastěji a nejcílevědoměji ze zdejších žurnalistů.
Petr Nováček z Českého rozhlasu sice na sociálních sítích pečený vařený není, ale i on je pověstný schopností polemizovat vytrvale a neúnavně. Za noblesní komentování české politiky obdržel Cenu Opus Vitae, určenou novinářským legendám.
Snad žádný komentátor neobjel tolik stranických sjezdů, nepročetl tolik stanov a tolik programů. A málokdo umí tak zapáleně hájit politické řemeslo jako on. Na manažerské přístupy, technokratická řešení a firemní návyky v politice nevěří.
Nováček je vystudovaný historik brilantně se orientující v celém dvacátém století, nadto s nezvykle napěchovanou pamětí. Srovnatelnou schopnost nacházet dějinné inspirace, vést paralely a vzorovou češtinou rozebírat souvislosti má málokdo z jeho kolegů.
Jenom špatný komentátor, nemastný, neslaný, nekladoucí nepříjemné dotazy nemá vášnivé odpůrce. Být v oblibě je k ničemu. Uhlazené celebrity do této branže nepatří.
Právě proto, že česká žurnalistika — podobně jako politika — ve srovnání s pokročilejším Západem není vůbec žádná sláva, je důležité mít v úctě ty, co zanechávají viditelnou stopu, objektům svého zájmu v babylónské věži politiky rozumí a váží si konzumentů svojí práce.
Rutinní politika může mít jisté kouzlo, je-li poctivá. Rutinní názorová novinařina však stojí za zlámanou grešli. Buďme proto rádi, že ji Mitrofanov s Nováčkem neprovozují.
