Západočeská galerie v Plzni připravila v rámci programu Plzeň — hlavní evropské město kultury zvláštní a originální výstavu malíře Gottfireda Lindauera, portrétisty novozélandských Maorů.

Výstava byla otevřena pátého května ve městě vyzdobeném americkými vlajkami, pouličními dokumentárními panely, na nichž je počítačovou koláží ukázáno, co se dělo v květnu 1945 na jednotlivých místech plzeňského centra (ta místa jsou vyfocena v současném stavu, do toho je vkomponován záběr ze staré archivní fotky).

Mnohé je v Plzni zajímavé a udělané se vkusem a na úrovni technologií i bádání současnosti, něco je trochu směšné a občas něco i dost hrozné. Třeba v parku pod divadlem skrumáž hyperrealistických soch od kanadské sochařky českého původu Ley Vivot, která je v západočeské metropoli instalovala díky spolupráci s nadačním fondem Plzeň sobě. K vidění budou zhruba pět měsíců, pak budou umístěné před mrakodrapem v kanadském Torontu, který nese jméno Pabla Picassa. Picassa představuje jedna socha v nadživotní velikosti a upřímně řečeno, něco tak — nevím, jak říci slušně přiblblého — si geniální avantgardista nezaslouží.

Výstava Gottfirieda Lindauera je ovšem něco skutečně unikátního a stálo za to se vypravit na její zahájení, které bylo doprovázeno i vystoupením maorských tanečníků a zástupců novozélandských kulturních institucí. S Novým Zélandem souvisí i jeden zajímavý příběh vystěhovalectví.

↗

Západočeská galerie v Plzni připravila zvláštní a originální výstavu malíře Gottfireda Lindauera, portrétisty novozélandských Maorů. Repro z vysílání ČT

Maorská spása

V roce 1863 se skupina 82 německy mluvících českých obyvatel městečka Stod na jižním Plzeňsku vydala na Nový Zéland. O výzvě novozélandské vlády, která tehdy hledala „vhodné“ osadníky a největším lákadlem měl být pozemek o šestnácti hektarech pro každého dospělého a poloviční výměr pro nezletilce, je informoval v dopisech krajan, poněkud tajemný kapitán Krippner, který tam v té době už žil. Ze Stoda se vydali šestadvacátého února 1863 vlakem do Prahy, kde si cestu nechali požehnat arcibiskupem Schwarzenbergem. Dále pokračovali do Hamburku, a z přístavu Altona přepluli kanál do Londýna.

Ačkoli emigrantské lodě mířící na Nový Zéland musely splňovat jistý standard, daleko vyšší než kupříkladu lodě, které pluly do Ameriky, plavba i tak byla dost strastiplná. Očekávání však naprosto nesplnila přidělená půda na Novém Zélandě, volné pozemky, za kterými se stodští starousedlíci vydali, byly převážně hornaté a pokryté neprostupným porostem.