Západočeská galerie v Plzni připravila v rámci programu Plzeň — hlavní evropské město kultury zvláštní a originální výstavu malíře Gottfireda Lindauera, portrétisty novozélandských Maorů.

Výstava byla otevřena pátého května ve městě vyzdobeném americkými vlajkami, pouličními dokumentárními panely, na nichž je počítačovou koláží ukázáno, co se dělo v květnu 1945 na jednotlivých místech plzeňského centra (ta místa jsou vyfocena v současném stavu, do toho je vkomponován záběr ze staré archivní fotky).

Mnohé je v Plzni zajímavé a udělané se vkusem a na úrovni technologií i bádání současnosti, něco je trochu směšné a občas něco i dost hrozné. Třeba v parku pod divadlem skrumáž hyperrealistických soch od kanadské sochařky českého původu Ley Vivot, která je v západočeské metropoli instalovala díky spolupráci s nadačním fondem Plzeň sobě. K vidění budou zhruba pět měsíců, pak budou umístěné před mrakodrapem v kanadském Torontu, který nese jméno Pabla Picassa. Picassa představuje jedna socha v nadživotní velikosti a upřímně řečeno, něco tak — nevím, jak říci slušně přiblblého — si geniální avantgardista nezaslouží.

Výstava Gottfirieda Lindauera je ovšem něco skutečně unikátního a stálo za to se vypravit na její zahájení, které bylo doprovázeno i vystoupením maorských tanečníků a zástupců novozélandských kulturních institucí. S Novým Zélandem souvisí i jeden zajímavý příběh vystěhovalectví.

↗

Západočeská galerie v Plzni připravila zvláštní a originální výstavu malíře Gottfireda Lindauera, portrétisty novozélandských Maorů. Repro z vysílání ČT

Maorská spása

V roce 1863 se skupina 82 německy mluvících českých obyvatel městečka Stod na jižním Plzeňsku vydala na Nový Zéland. O výzvě novozélandské vlády, která tehdy hledala „vhodné“ osadníky a největším lákadlem měl být pozemek o šestnácti hektarech pro každého dospělého a poloviční výměr pro nezletilce, je informoval v dopisech krajan, poněkud tajemný kapitán Krippner, který tam v té době už žil. Ze Stoda se vydali šestadvacátého února 1863 vlakem do Prahy, kde si cestu nechali požehnat arcibiskupem Schwarzenbergem. Dále pokračovali do Hamburku, a z přístavu Altona přepluli kanál do Londýna.

Ačkoli emigrantské lodě mířící na Nový Zéland musely splňovat jistý standard, daleko vyšší než kupříkladu lodě, které pluly do Ameriky, plavba i tak byla dost strastiplná. Očekávání však naprosto nesplnila přidělená půda na Novém Zélandě, volné pozemky, za kterými se stodští starousedlíci vydali, byly převážně hornaté a pokryté neprostupným porostem.

V izolaci uprostřed divoké novozélandské přírody a bez potřebných nástrojů čerství přistěhovalci trpěli hladem. Nebýt pomoci ze strany místních domorodců, Maorů, nejspíše by většina z nich nepřežila, protože neznali rostliny, nevěděli, jak je upravovat. Maorové je také naučili, jak lovit místní zvěř, zejména ryby, a jak si z místních stromů nikau postavit obydlí.

Kromě jiného se noví osadníci topili v blátě. Osadu Puhoi (v maorštině to znamená 'líně tekoucí řeka'), kterou nedaleko Aucklandu osídlenci založili, pravidelně navštěvoval náčelník místního kmene Te Hemara. Vždy s sebou vzal dostatek jídla pro případ, že se osadníkům z Evropy opět neurodilo. Přistěhovalci naopak časem naučili Maory pálit dřevěné uhlí a slušnější obživu časem našli ve výrobě šindelů, které po řece plavili do přístavu a tam prodávali.

Gottfried Lindauer

V osadě Puhoi, která v současnosti čítá na dvě stě obyvatel, je příběh prvních průkopnických osadníků stále živý. Každý rok se devětadvacátého června sjíždějí do vesnice jejich potomci, aby si zpěvem a tancem připomněli den, kdy na ostrově poprvé stanuly nohy jejich předků. Pod pojmem zpěv a tanec si musíme představit harmoniku a egerlandské písničky.

Gottfried Lindauer (cituji z tiskové zprávy k výstavě) patří mezi nemnoho malířů, kteří s evropským uměleckým školením opustili evropský kontinent a svůj talent i profesní dráhu rozvíjeli v pro ně neznámém prostředí mimoevropských kultur. Lindauerova portrétní tvorba vznikla na Novém Zélandu pro početnou klientelu Evropanů i Maorů, vycházela z tradice středoevropského malířství poloviny devatenáctého století.

Stejnou technikou, se stejným „oficiálním“ přístupem, s jakým maloval portréty měšťanů nebo postavy evangelistů do kaple u Valašských Klobouk, vytváří i portréty významných maorských osobností. Maloval je většinou podle fotografií, které také sám pořizoval — jsou rovněž k vidění na výstavě i s popisky jako třeba „maori slečna“.

U Maorů je důležité jejich tetování „moco“, u mužů po celém obličeji, u žen zejména na bradě a kolem rtů. Přesnost zobrazení „moco“ byla úplně zásadní — a na výstavě je k vidění přepis i originál zajímavého dopisu, v němž malíř líčí, jak dosáhl dokonalosti v zakreslení ornamentů moco a co při tom musel překonat. Některé portréty patří lidem, kteří byli v době, kdy je Lindauer maloval, už mrtví, portréty jsou tedy vytvořeny k jejich posmrtné poctě, byli to náčelníci, šamani a významné ženy.

Vliv na Lindauerovu tvorbu měl také jeho dlouholetý přítel a mecenáš Henry Partridge, anglický dobrodruh a podnikatel, který pro umělce vymýšlel konkrétní zakázky. Jeho cílem bylo, aby Lindauer zobrazil s etnografickou přesností náměty ze života Maorů a zejména maorské vůdce, kteří se zapsali do dějin Nového Zélandu v devatenáctém století, a tím udržel v povědomí jejich podobizny i hrdinské skutky pro budoucí generace Novozélanďanů.

Lindauer měl vytvořit jakýsi pantheon slavných osobností maorského národa, jehož kultura i samotné bytí v průběhu násilného kolonizování země, a zejména po britsko-maorských válkách, postupně zanikaly. Proto byly Lindauerovy malby od počátku vnímány nejen jako umělecké dílo, ale také jako důležitý dokument.

Portréty jsou opatřeny krátkými životopisy portrétovaných mužů a žen — setkáme se s maorskými nadanými politiky, kteří dokázali vyjednávat i vymoci na britských osadnících maorská práva, s šamanem, který údajně dokázal způsobit výbuch sopky a fakt, že ho přežil, byl jen potvrzením této jeho moci, vidíme náčelníky divoké a bojovné (Maoři byli v jistém období kanibalové) i podléhající evropské přistěhovalecké civilizaci, oblečené ve vlně a peří i v evropských kabátech a částech uniforem.

Vidíme vážné a důstojné lidi, při jejichž portrétování nezáleželo malíři na vystižení individuální osobnosti, ale na podobě a důstojnosti lidství a postavení. Maorové s portréty dodnes žijí ve svých příbytcích a veřejných budovách, jsou jejich spojením s minulostí — jak několikrát zdůraznili přítomní představitelé maorské kulturní instituce. Žánrové výjevy jsou na výstavě jen dva — jeden zobrazuje proceduru tetování a na druhém pojídá kněz brambor, podávaný nedospělou dívkou na tyči (aby se nikterak nedotkli).

Člověk a jeho svět

V tom velikém množství asi padesáti portrétů se divák oprostí od etnografické atraktivity obrazů, vezme je vážně v jejich duchovnosti a pohrouží se do jejich světa. Výstava vzbuzuje zájem nejen o exotiku a cestovatelskou atraktivitu Nového Zélandu, ale klade vnímavému diváku i otázky po rozdílu ostrova a pevniny a soužití etnik na jejich území.

Ale to není zdaleka všechno — když se po vystoupení maorští tanečníci a tanečnice převlékli (skupina působí v Londýně) a prohlíželi si obrazy a fotili se u nich, měli jsme příležitost porovnat rysy živých i namalovaných příslušníků etnika. Ale také jsme si nemohli nevšimnout, že mladé tanečnice v civilních šatech a účesech i „bojovníci“ v bílých košilích vypadají jako většina obyvatel světových velkoměst — jejich etnický původ nepoznáme, mohou být (ti tmavší) z Afriky nebo (ti světlí) třeba z Indonésie nebo Střední Asie či Jižní Ameriky.

Anebo, upřímně řečeno, i ze střední Evropy nebo z Balkánu (ostatně naše selky v krojích by připadaly exotické zase jim — a na fotkách z května 1945 je jich kolem amerických osvoboditelů spousta.) Pojem „člověk“ a jeho význam se vznáší celým prostorem galerie.

Gottfried Lindauer, kdyby zůstal v Plzni, živil by se asi fotografováním a štafírováním kostelů, pokud by sehnal zakázky. Malířem pronikavého talentu nebyl, ale nějaké zvláštní nadání měl, probudili je v něm ti lidé na druhém konci světa, s nimiž se sžil ve vší úctě. Za své portréty sklidil veliké ocenění, protože Maorové díky hlubokému vztahu ke svým předkům ctili umělcovy malby jako relikvie, které jim pomáhaly se zpodobenými osobnostmi navázat přímý kontakt. Jejich reprezentanti, kteří své namalované předky doprovodili do Plzně, si jich v tomto smyslu váží také, a proto rituálně navrátili duši Gottfrieda Lindauera zpátky do jeho rodného města.

Cestou do Prahy jsem si ve vlaku četla Lidové noviny a v nich článek Romana Jocha o tom, že Evropa by měla rekolonizovat Afriku, protože jedině tak se může jejím obyvatelům dostat civilizace a zajištění, které vidí v Evropě a chtějí je taky. Do doby, než se tak stane, je třeba zabránit jejich imigraci, a ty, kterým se to doposud podařilo, nelítostně vrátit zpět. Zajímavá rada, v kontextu všech předchozích dojmů z výstavy i lidí, prokazujících si na ní vzájemné díky a uznání.

Jen v tom článku chybí návod, či alespoň návrh, jak to udělat v poměrech, které vyhánějí tisíce Afričanů do emigrace navzdory nebezpečí utonutí na moři. Jak jinak než válkou? A co má takové řešení společného s významem pojmu člověk?