Máme tu už nějaký ten pátek programovou platformu uvnitř sociální demokracie. Již její název svědčí o polemice s rozšířenými názory, že současná situace přirozeně vede politické strany do středu politické scény. A že takové „rozkročení“ je pro (byť i levicovou) politickou stranu žádoucí.

Zajímavé a podle mého názoru chybné je, že první reakce, které na stránkách Referenda zazněly, se věnují osobám, nikoli zaměření politiky Sociální demokracie, nikoli potřebě a způsobu formulování programu, ani jeho obsahu a ani tomu, zda sociální demokracie potřebuje takovou vnitřní debatu. Je tím odváděna pozornost od problémů k osobám.

Kavan tuhle, Foldyna támhle — k čemu je to dobré? Prokazovat co kdo kdy řekl, či napsal, není příliš odpovídající programové diskusi. Může být funkční při analýze osobního vývoje nebo zcela konkrétních postojů, či snad jako důkaz něčích kotrmelců, které znehodnocují jeho dnešní tvrzení. Tady myslím lze spíše naopak hovořit o názorové kontinuitě. Ostatně pokud si dobře pamatuji, ač to teď poruším — TGM hovořil o „argumentu „ad hominem“ a jeho ceně.

Zdá se, že k otázce potřeby vnitřní diskuse se sice kladně postavilo i současné vedení ČSSD, ovšem v praxi to zatím především znamenalo zaměření na personální problémy (přitom je některými kritiky vytýkáno omezení vlivu členské základny na výběr kandidátů). Tradičním projevem tohoto zaměření je absence diskuse před volbou samotných kandidátů, běžně motivovaná (a respektovaná členskou základnou) víceméně pod argumentem „aby nám členové neutekli před hlasováním o volbě“. Osobní vystoupení kandidáta před volbou na tom příliš nemění, diskuse s ním se spíše omezí na jeho osobu a chování- Pokud k ní tedy vůbec dojde.

↗

První reakce na hnutí Doleva! se věnují osobám, nikoli zaměření politiky Sociální demokracie, nikoli potřebě a způsobu formulování programu. Foto de.wikipedia.org

Prostě členové v obecné rovině směru celkové politiky nemají možnost poznat, k jakému názoru a k jakému řešení se kdo hlásí, a hlavně kdo je aktivně prosazuje. V oblasti komunální politiky, tam, kde se členů, (sympatizantů, voličů), problematika přímo dotýká, jsou postoje aktivnější. Slabinou je, že vedení tyto spontánní aktivity málo stimuluje a koordinuje. Tím oslabuje či někdy dokonce likviduje synergický efekt společné aktivity členů, (sympatizantů, občanů) i vlastní zpětné vazby.

Domnívám se, že sociální demokracie vnitřní funkční diskusi potřebuje ze všech konců — tedy v kontextu cílů a postupů v krátkodobém, střednědobém i dlouhodobém časovém horizontu. Mylná je přitom představa o časovém vymezení těchto horizontů, kterou lze zachytit v dosavadní naší politické praxi. Krátkodobý horizont jednoho roku daný ročním rozpočtem, či „za půl roku budou volby“, jak jsem zaslechl na jedné přípravné konferenci, je naprosto nevyhovující, je často krátký pro realizaci i poměrně jednoduchých úkolů. Hlavně však je krátký pro ověření schopností jednotlivých reprezentantů.

Za rozumný krátkodobý časový horizont pokládám průměrné volební období politické reprezentace — tj. cca čtyři roky. To proto, že za tuto dobu lze již ověřit nejen velkou část operativy, ale i odezvy zvolené taktiky realizace v názorech a postojích členů, sympatizantů i voličů.

Střednědobým horizontem by pak byla trojnásobná etapa, zhruba deset až dvanáct let. Žádoucí nejen z objektivních důvodů, ocenění důsledků plnění komplexnějších zadání či správnosti začátku nastoupené cesty, ale též protože tento cyklus umožňuje zvolené reprezentaci vytěžit získané zkušenosti a také nalézt a „vypěstovat“ svého zástupce, náhradníka, nebo chcete-li „korunního prince“. Problém „následníků trůnu“ je totiž velmi citlivý ve většině občanských aktivit, kdy úspěšná činnost „zhasne“ po odchodu zakladatele, či původního tahouna.

Dlouhodobým časovým horizontem by pak měla být generační vzdálenost — tedy, opět zhruba, kolem pětadvaceti let. V takovém horizontu lze již ocenit efekt a důsledky strategických záměrů a uvažovat o jejich „fixaci“ v životě společnosti. V dalším lze hovořit pouze o vizích, nikoli o „definitivním cíli“ — leda snad (a to v značně omezené míře) o ideálu, nikoli neměnném. Příměrem by snad mohla být stará (a koncem padesátých připisovaná Chruščevovi) anekdota o definici horizontu komunismu — je to myšlená čára na obzoru, která se nám vzdaluje tak rychle jak rychle se k ní blížíme. Přesto však ta vize má svou funkci. Mohli bychom říci funkci naděje.

Čili pokládám za žádoucí vést dlouhodobě a dalo by se říci permanentně vnitrostranickou — tím není řečeno neveřejnou! — diskusi o dlouhodobém programu včetně té vize. Jde o to, aby touto formou veřejné diskuse si členové a širší veřejnost uvědomili, že tato strana má svou koncepci, že ví, čeho chce dosáhnout. Že není soustředěna jen na nejbližší volby — tedy že moc a posty není jejím cílem, nýbrž prostředkem.

Současně ovšem, pokud jde o předvolební programy — pohybujeme se v krátkodobém a střednědobém horizontu — musíme jít do konkrétní současné úrovně našich problémů. Zde, podle mého názoru dochází k omylu jiného druhu. Je samozřejmě nutné vytknout základní otázky, na které se chceme soustředit do nějakých 5-7 výstižných a podtrhuji, stručných formulací ve formě hesel. To vedení kampaně dnes většinou respektuje. Omylem je však představa, že stačí tato hesla formulovat jen ve všeobecné rovině a o jejich konkrétním rozpracování uvažovat až „když to vyhrajeme“.

Prakticky ve všech volbách — nejen v komunálních, kde je to bezpodmínečně nutné, neboť zde o ty konkrétnosti vysloveně jde — je žádoucí aby téze nabízeného programu diskutovali členové za účasti sympatizantů na příslušné úrovni konkrétních opatření. Tedy opatření v rovině celé země, budou po té konkretizovány na úrovni krajů a opět nakonec co znamenají konkrétně na úrovni okresu, města, obce. To ovšem vyžaduje přípravu a čas. Není proto vhodné vyhlašovat programové konference dva měsíce před volebním utkáním. Pak jsou veřejností — občansky aktivními voliči především — programové téze chápány jen jako soubor deklarací, ne-li hůře jako soubor přání a slibů v duchu „když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“.

Věc je ovšem ještě složitější. Podle mého názoru má tento postup smysl jedině tehdy, předpokládám-li, že současný společenský a politický vývoj je a bude založen na demokratickém systému občanské aktivity. Nebude-li tomu tak, nemám zájem a obracím se ke svému úzce pojatému vlastnímu životu a prospěchu a stručně řečeno „na politiku kašlu“. Ani k volbám nemusím chodit. A pozorovat předvolební reklamu billboardů už vůbec ne

Proto se domnívám, že je žádoucí vést debatu o následujících otázkách: Na čem závisí občanské aktivity a jejich podpora, vliv a prosazení v mocenské struktuře? Je opravdu nevyhnutelný proces transformace klasické politické strany ve „stranu volebního typu“? Je tento proces positivním rozvojem demokracie, či její degenerací? Kdo je nositelem demokratických a občanských aktivit? Je to tzv. střední třída? A pokud to předpokládáme — jaká je její struktura? A mizí či nikoliv? Jaká je role tzv. „veřejnosti“ a tzv. „intelektuálů“ a jejich vzájemné vazby v politice a demokratické společnosti?