Levicová platforma, kterou v sociální demokracii zakládají Jaroslav Foldyna a Jan Kavan, vyvolává v pozorovateli sociálně demokratického života vzpomínky. Vybavují se mu jména jako Vladimír Laštůvka a Ivan David. A z hlavy ne a ne dostat ani jméno Miloše Zemana.

Je červen 2004. Strana zrovna prohrála evropské volby a uvnitř se hlasitě ozývají politici nespokojení s vedením strany, tedy s premiérem a předsedou strany Vladimírem Špidlou a stranickým i vládním místopředsedou Stanislavem Grossem.

Někde v pozadí myšlenek nespokojenců jistě stojí lákavá představa vlády s komunistickou stranou nebo menšinové vlády s podporou komunistů. Ta je tehdy aritmeticky možná. Politicky ovšem neproveditelná, jak se sami zanedlouho přesvědčí.

Hlavní kritika ale míří na problémového koaličního partnera - liberální Unii svobody. Je potřeba, aby z koalice odešla. A aby ČSSD prosazovala skutečně levicovou politiku.

Na konci měsíce po vnitrostranických jednáních předseda strany i premiér Vladimír Špidla rezignuje. Následují jednání, na jejichž konci je jmenována vláda Stanislava Grosse v podstatě ve stejném složení jako nepřijatelně pravicová vláda Špidlova. Z osmnácti členů Grossovy vlády jich v té Špidlově sedělo dvanáct.