Levicová platforma, kterou v sociální demokracii zakládají Jaroslav Foldyna a Jan Kavan, vyvolává v pozorovateli sociálně demokratického života vzpomínky. Vybavují se mu jména jako Vladimír Laštůvka a Ivan David. A z hlavy ne a ne dostat ani jméno Miloše Zemana.

Je červen 2004. Strana zrovna prohrála evropské volby a uvnitř se hlasitě ozývají politici nespokojení s vedením strany, tedy s premiérem a předsedou strany Vladimírem Špidlou a stranickým i vládním místopředsedou Stanislavem Grossem.

Někde v pozadí myšlenek nespokojenců jistě stojí lákavá představa vlády s komunistickou stranou nebo menšinové vlády s podporou komunistů. Ta je tehdy aritmeticky možná. Politicky ovšem neproveditelná, jak se sami zanedlouho přesvědčí.

Hlavní kritika ale míří na problémového koaličního partnera - liberální Unii svobody. Je potřeba, aby z koalice odešla. A aby ČSSD prosazovala skutečně levicovou politiku.

Na konci měsíce po vnitrostranických jednáních předseda strany i premiér Vladimír Špidla rezignuje. Následují jednání, na jejichž konci je jmenována vláda Stanislava Grosse v podstatě ve stejném složení jako nepřijatelně pravicová vláda Špidlova. Z osmnácti členů Grossovy vlády jich v té Špidlově sedělo dvanáct.

I v událostech ze sociálně demokratického léta 2004 hraje svou úlohu jedna platforma. Říká si Za mimořádný sjezd a svou základnu má na Praze 2 — tehdy domovské organizaci neúspěšného prezidentského kandidáta Miloše Zemana.

Další vzpomínka je z léta 2011. Po několika měsících debat vzniká Společenství práce a solidarity, platforma různých levicových organizací vymezujících se proti „nádoru neoliberalismu“ a (přinejmenším dle slov Vojtěcha Filipa) satelitní organizace „progresivní a autenticky levicové“ KSČM. Z šestnácti členských organizací Společenství jich ostatně polovina mezi komunistické organizace patří. Mluvčími platformy se stávají mj. Jan Kavan a Ilona Švihlíková.

Vzpomínka třetí a zatím poslední. Ivan David, Jan Kavan a další zakládají Evropskou levicovou platformu v ČSSD. Říkají, že jim jde o dlouhodobou práci, a že „společnost musí vykročit z kolejí neoliberalismu, jinak ji to zničí“. Je leden 2012. Evropská levicová platforma se stává členem Společenství práce a solidarity a… A jestli jste o ní slyšeli ještě někdy potom, ozvěte se.

Různých platforem, seminářů a fór pro spolupráci mezi komunisty a sociálními demokraty, širší integraci levice nebo opravdovou obrodu sociální demokracie by si pozorovatel sociálně demokratického hnutí vybavil ještě pár. Platí ale, že když se mluví v sociální demokracii o „levici“, Jaroslav Foldyna a Jan Kavan mezi přítomnými nechybívají.

Nechám nyní stranou, zda je spolupráce komunistů se sociální demokracii na vládní úrovni možná. Po mém soudu jistě ne jinak než na základě jasně formulované koaliční smlouvy. Že ostatně jde o politickou spolupráci jako každou jinou, mohou potvrdit politici obou stran v řadě krajů. V Karlovarském kraji se ostatně nedávno společná koalice rozpadla.

Problém je, že úzká viditelná základna „levice“ v sociální demokracii nemá jiné organizační zázemí než ČSSD nebo KSČM a že si vlastně neumí vybrat, kam chce patřit.

„Nepřejeme si jakkoliv oslabovat jednotu ČSSD. Nijak nezpochybňujeme zakotvenost Levicové platformy v rámci ČSSD,“ píše platforma ve svém prohlášení. Znamená to ale, že přestane tu a tam pošilhávat jako po svých spojencích ve vnitrostranickém boji tu po komunistech, tu po Zemanovcích?

Druhá věc pak je, že se Jaroslav Foldyna ve své práci vlastně potýká se stejnými problémy, jako všichni ti, kdo chtějí ve větší politické straně politicky pracovat. Nebyla náhoda, že když se vedl v ČSSD souboj o konání pozdějšího referenda, ocitl se v červnu 2014 Foldyna na společné tiskové konferenci i s Jiřím Dienstbierem.

A tady je asi hlavní problém, který mě po seznámení se s prohlášením platformy Doleva!, přijde hodný zmínky: Cílem levicové platformy nemá být pořádat besedy a hledat průsečíky „v celém spektru české levice“. To je to věčné koketování mezi komunisty a sociálními demokraty, které si neumí vybrat.

Jaroslav Foldyna, Jan Kavan, Lukáš Ulrych i další budoucí mluvčí a členové (a podporovatelé už zase další Levicové platformy v ČSSD) se musejí rozhodnout, že jejich cesta je v politickém boji uvnitř strany. A že jsou připraveni být příštích dvacet let v menšině, když se jim nepodaří k větší vnitrostranické moci dostat. To neznamená, že se mají vzdát vlivu, a neznamená to ani, že nebudou mít na politiku strany vliv.

Výsledky činnosti platformy ale nebude „levice“ v ČSSD hodnotit podle počtu uspořádaných besed. Základem bude, kolik nových členů a členek přivedou členové platformy do strany a kolik získají členů a členek v Ústředním výkonném výboru a Předsednictvu ČSSD.

Výsledky jejich práce se poznají třeba v tom, že se ve volebním programu děčínské ČSSD místo nepřizpůsobivých občanů bude psát o participativním rozpočtu a kromě jezů na Labi také o družstvech.

To proto, že platforma chce mluvit i za nájemníky i nezaměstnané i ty, kteří jezdí veřejnou dopravou. A proto, že má být „budoucím generacím garantován život minimálně v podmínkách takového životního prostředí, ve kterém žijeme my dnes“.