Poslední Stryker amerického vojenského konvoje zmizel za Rozvadovem a jeho průjezd by měl být příležitostí k hlubší diskusi o bezpečnosti. Zatím měla diskontinuitní charakter, reagovala ad hoc na tu či onu hrozbu nebo událost. To je i příčinou, proč nemáme dost jasno o tom, co nám nejvíc hrozí, jak utvářet vztahy s NATO a Evropskou unií ani jakou podobu mají mít naše ozbrojené síly.

Podnět k diskusi dává Václav Bělohradský v článku Konvoj iluzí a skutečností v březnovém Právu. Průjezd chápe jako poselství solidarity, ale i jako „exhibici o možnostech vojenské moci“, která v důsledku vyvolává nereálná očekávání. Kritériem je mu destabilizovaná situace v zemích, kde se Západ angažoval. Před americkou neokonzervativní vizí, která vychází z amerického vítězství ve studené válce a která vede k americkému unipolarismu, dává přednost multilateralitě a jednání. Nejtragičtější je pak pro něho představa, že oslabením Ruska by se jaderná válka mohla stát myslitelnou.

S pravděpodobností rovnající se jistotě se dalo čekat, že se proti této představě ozve Jiří Pehe. Stalo se tak v článku Iluze o multilaterální harmonii z posledního březnového Práva. U Bělohradského ho zaujalo, že „vojenská moc prý nemůže zajistit bezpečnost v post-bipolárním globalizovaném světě“. Použil přitom částici „prý“, která podle Slovníku spisovného jazyka českého „naznačuje, že jde o sdělení převzaté z neurčitého pramene, často nezaručeného nebo podceňovaného“.

Limity vyjednávání

Pehe Bělohradského vizi multilaterálního světového pořádku a hledání negociačních režimů ke generování důvěry odmítá. Nedovede si představit, jak by se uplatnila v jednání s al-Kajdou, Boko Haram, Islámským státem nebo s autoritářským Ruskem. Pehe zároveň přiznává, že Bushova neokonzervativní politika přispěla k ozbrojenému chaosu. Neuspěl ani umírněný Obama s nabídkou resetu Rusku a politikou vůči Sýrii, Iráku a Íránu.

Pehe tedy nevěří, že v lze současném světě vytvořit stabilní globální bezpečnostní systém vyjednáváním. „Tedy kdo, s kým, jak a o čem má vyjednávat. A jaké ústupky může ta která strana, zejména ta demokratická, učinit s důvěrou, že nebudou cynicky zneužity tou druhou.“

To je jasně vymezené paradigma k diskusi. I když je předem třeba říci, že se vyjednávalo i za horších podmínek: o koalici proti Hitlerovi, ukončení korejské a vietnamské války apod. Vyjednávalo se i nyní (a zatím úspěšně) v Minsku a rovněž o íránském jaderném programu.

Nejvážnějším limitem na cestě k dohodám paradoxně je, že ačkoli moderní technika umožňuje odposlouchávat komukoli kohokoli (a také se tak děje), o strategických záměrech, klíčových událostech a zákulisí nevíme nic podstatného. Nevíme, jak vznikl Islámský stát, neznáme motivy a skutečné aktéry nabídky asociační smlouvy Ukrajině, iniciátory střelby na Majdanu či viníky sestřelení boeingu, čímž se lokální ukrajinský konflikt stal globálním. Základní podmínkou k jednání proto je vytvořit atmosféru důvěry, přestat vést informační válku a tím eskalovat napětí ve vzájemných vztazích.

Životnost Wolfowitzovy doktríny

Budoucnost světa závisí na jaderných mocnostech, jako jsou Spojené státy, Čína a Rusko. Rusko se vydalo na cestu získat mocenské postavení, jako mělo za bipolarity; Čína postupně usiluje mít moc primárně ekonomickým pronikáním; USA jsou před reformulací bezpečnostní politiky.

USA stojí před reformulací bezpečnostní politiky. Foto US Army Africa, flickr.com

Pro svět je rozhodující, jak dalece je pro USA platná a prospěšná neokonzervativní Wolfowitzova doktrína z roku 1992. Autor ji formuloval následovně: „Našim ústředním cílem je zabránit opětovnému vzniku konkurenta, buď na území bývalého Sovětského svazu, nebo jinde, který představuje hrozbu řádu, kterou dříve představoval Sovětský svaz.“

Z toho Wolfowitz dále vyvozoval: „Toto je dominantní důvod tvořící základ nové regionální obranné strategie a vyžaduje si, abychom se snažili zabránit jakékoliv nepřátelské mocnosti v ovládnutí regionu, jehož zdroje by, za konsolidované kontroly, postačovaly k vytvoření globální mocnosti."

Barack Obama ve West Pointu jako reakci na toto pojetí definoval představu amerického vůdcovství poněkud jinak, že bude nasazovat armádu jen v případě přímého ohrožení bezpečnosti USA. Operace podobné Afghánistánu považuje za anachronické. To znamená, že pochybuje o primární úloze vojenské moci, chce podobně jako Čína víc spoléhat na ekonomickou moc. Přitom vůdcovství nezpochybňoval: „Amerika musí na světovém jevišti vždy vést. Když to neuděláme, neudělá to nikdo jiný.“

Nebo nakonec můžeme očekávat, že nový americký prezident přijde s doktrínou úplně jinou?