Poslední Stryker amerického vojenského konvoje zmizel za Rozvadovem a jeho průjezd by měl být příležitostí k hlubší diskusi o bezpečnosti. Zatím měla diskontinuitní charakter, reagovala ad hoc na tu či onu hrozbu nebo událost. To je i příčinou, proč nemáme dost jasno o tom, co nám nejvíc hrozí, jak utvářet vztahy s NATO a Evropskou unií ani jakou podobu mají mít naše ozbrojené síly.

Podnět k diskusi dává Václav Bělohradský v článku Konvoj iluzí a skutečností v březnovém Právu. Průjezd chápe jako poselství solidarity, ale i jako „exhibici o možnostech vojenské moci“, která v důsledku vyvolává nereálná očekávání. Kritériem je mu destabilizovaná situace v zemích, kde se Západ angažoval. Před americkou neokonzervativní vizí, která vychází z amerického vítězství ve studené válce a která vede k americkému unipolarismu, dává přednost multilateralitě a jednání. Nejtragičtější je pak pro něho představa, že oslabením Ruska by se jaderná válka mohla stát myslitelnou.

S pravděpodobností rovnající se jistotě se dalo čekat, že se proti této představě ozve Jiří Pehe. Stalo se tak v článku Iluze o multilaterální harmonii z posledního březnového Práva. U Bělohradského ho zaujalo, že „vojenská moc prý nemůže zajistit bezpečnost v post-bipolárním globalizovaném světě“. Použil přitom částici „prý“, která podle Slovníku spisovného jazyka českého „naznačuje, že jde o sdělení převzaté z neurčitého pramene, často nezaručeného nebo podceňovaného“.

Limity vyjednávání