Nespokojenost a frustrace občanů z politiky s nástupem vlády Bohuslava Sobotky poněkud opadla. Důvěra v politiky a politické strany přesto není příliš vysoká. Dlouhodobě klesá volební podpora tradičních politických stran, a šanci opakovaně dostávají marketingové projekty tu na jedno, tu na dvě použití.

Lidé nadále považují politiku za špínu, se kterou si radno nezadat. Jedním z důvodů, proč se politika jeví jako prostoupená korupcí, je i takřka neprůhledný a rozhazovačný systém financování politických stran a jejich hospodaření.

Vrátit politice důvěru je nicméně nutné. Bez politiky se nelze rozumně domluvit o dalším životě společnosti. Politika nesmí být chápána pouze jako výtah k moci a penězům, ale jako proces vyjednávání jednotlivých zájmů. Pokud bychom ji neměli, vyhrával by vždy ten silnější, mocnější a bohatší.

Změna způsobu financování a hospodaření politických stran může být jedním z kroků, jak tuto důvěru občanů obnovit. Právě to mají za cíl návrhy zákonů o sdružování v politických stranách a hnutích a o volbách které připravil Milan Chovanec ve spolupráci s Jiřím Dienstbierem.

Oba návrhy spojují dva principy: prvním je transparentnost, druhým je omezení rozhazování. Počítá se s limity na volební kampaně ale i na dary od právnických a fyzických osob. Přestože se nepodařilo prosadit úplný zákaz sponzorování stran a hnutí právnickými osobami, jde o jistý krok vpřed oproti stávající situaci, kdy se strany lehce mohly stávat loutkami v rukou mocných, jejichž zájmy za úplatu hájí.

Situaci dosavadní neprůhlednosti systému by mohlo zlepšit zavedení povinnost vedení transparentních volebních účtů, přes které budou procházet veškeré finanční operace. Ke stejnému cíli směřuje i úprava struktury výročních zpráv, jež by měly zobrazovat skutečný tok peněžních prostředků. Nad celým systémem hospodaření a financování stran a hnutí by měl vykonávat dozor nový správní úřad, který bude s to ukládat za porušování jednotlivých pravidel vysoké peněžní sankce.

Pokusy o obnovování důvěry občanů v politiku nicméně nemohou končit u pouhých technicistních řešení. Strany, které neplýtvají a vedou poctivě účetnictví, jsou jistě přitažlivější než ty zkorumpované a zadlužené. Pokud však nenabízejí nic jiného, těžko mohou výrazněji oslovovat voliče. Bez programu a společenských vizí, jím zbývá pouhé „prostě“, které bude těžko vyhrávat volby do konce věků.

Právě k podpoře programové debaty a ideového ukotvení partají směřuje jedno z dílčích opatření návrhu zákona o sdružování v politických stranách. Navrhuje totiž vznik tzv. politických institutů, které se pod názvem politické nadace osvědčily nejen v sousedním Německu.

Politické instituty by měly působit ve prospěch jednotlivých ideových proudů. Vzdělávat veřejnost v politice, proceduře a různostech mezi jednotlivými politickými směry. Mají vyvíjet činnost ve prospěch zkvalitňování společenské diskuse a politické kultury. Skrze pořádání seminářů, besed, přednášek, konference, publikační a vzdělávací činnosti přispívat k posilování demokracie, stabilitě systému, názorové pluralitě a ochraně lidských práv.

Takové politické instituty by skutečně mohly pomoci rehabilitovat roli politiky a politického stranictví ve společnosti.