Koaliční rady mívají na programu body různé, vesměs parciální. Zatím se ale nesešla ani jedna věnovaná kultivování parlamentarismu. Nechci být patetický, ale v době masivní nedůvěry občanů nejen v politiky a politické strany, ale i v ústavní systém, včetně orgánů státní moci, by obhajoba parlamentní demokracie měla být stěžejním úkolem partají a jejich odpovědných reprezentantů. A pokud se na dnešním stavu podepsali zejména politici dřívější, které dnes máme za dinosaury, měli by hlavními strůjci nápravy být politici „noví“.

Andrej Babiš v čele hnutí ANO ostatně v kampani před sněmovními volbami tvrdil, že jeho tým „maká“ a není jako ta předešlá „nemehla“. Teď už víme, že na rozvoji parlamentní kultury Babiš určitě nemaká.

Jeho nepřítomnost na jednání dolní komory v minulém týdnu byla jen špičkou ledovce. Místo schůzování jel raději lyžovat do Alp. Přitom povinnost účastnit se jednání Sněmovny má jednak jako ministr, jednak jako řádně zvolený poslanec. Asi má benevolentní voliče. Předseda klubu TOP09/STAN Miroslav Kalousek si Babiše zaslouženě vychutnal, když předstíral šok z jeho absence — šéf ANO přece původně neustále opakoval, že on a jeho hnutí jdou do Sněmovny makat, a ne lyžovat.

„Takže pokud pan místopředseda vlády lyžuje s rodinou a my tady máme pracovat, je to pro nás do té míry šokující informace, že se o tom potřebujeme poradit. Například jestli si příští týden nepůjdeme zabruslit,“ vysvětloval minulou středu Kalousek dlouhou pauzu pro jednání poslanců TOP09/STAN.

Babiš na Twitteru opáčil: „Moje řádně omluvená dovolená s dětmi je v Poslanecké sněmovně téma. Radši budu s nimi, než poslouchat ožralého Kalouska.“ A Kalousek opět smečoval: „Zatímco já byl v práci a prokazatelně střízliv, pan místopředseda vlády každým krokem prokazuje, že není politik — nemaká, ale lyžuje.“ Má ten Kalousek tentokrát pravdu. Druhdy to ale byl on, kdo snižoval důstojnost jednání Sněmovny, například urážkami kolegy Ondráčka.

Ruku v ruce

O to, aby zákonodárný sbor opět poklesl níž, až kamsi k podnikům čtvrté cenové skupiny bez obsluhy, se každopádně trvale zasluhují oba načepejření kohouti. Kalousek rád pojímá parlament jako divadlo, Babiš o něm otevřeně hovoří jako o žvanírně.

↗

Andrej Babiš v čele hnutí ANO ostatně v kampani před sněmovními volbami tvrdil, že jeho tým „maká“. Teď už víme, že na rozvoji parlamentní kultury Babiš určitě nemaká. Foto Archiv redakce

Poslanci ANO ochotně dělají Babišovi sborově přizvukující křoví. Opakují narážky na Kalouskův vztah k alkoholu a papouškují po Babišovi, že byl na „neplacené dovolené“ (znovu výraz z Babišova twitterového účtu), přestože nic takového u členů vlády neexistuje. Ani „omluva nadřízenému“, o níž mluvil poslanec Martin Komárek. Zaměstnavatelem či nadřízeným ministrů není premiér a zaměstnavatelem či nadřízeným poslanců není předseda Sněmovny. Byť to tak třeba ti, kteří by všude chtěli zavádět firemní pořádky, vidí.

Jsou ale i vážnější vady na kráse vztahu koaličních politiků k parlamentarismu. Vicepremiér Babiš považuje parlament za těleso, které zdržuje (ze své podstaty, i jeho osobně). Poslanecký mandát po vstupu do vlády nesložil jen proto, že si to prý nepřáli jeho poslanci (podřízení?). Navrhl alespoň zavedení klouzavého mandátu (za ministry by nastoupili náhradníci na kandidátní listině), k čemuž se ale staví chladně ČSSD i KDU-ČSL.

Zásadní faul je snaha dále omezovat parlamentní diskusi, zejména zkracováním lhůt na vystoupení poslanců. Kde už jinde se mají zvolení politici vypovídat? Kde jinde a jak jinak mají bojovat za svoje voliče, ačkoliv jich může být v daném volebním období menšina? Pouhopouhý stroj na zákony viděli v parlamentu už předlistopadoví komunisté.

Přešlapů se ale též dopouštějí Babišovi vládní partneři. Opozice, komunistická i pravicová, si například právem stěžuje, že návrhy zákonů, které předkládá ona, jsou na plénu Sněmovny odsouvány, upozaďovány, že jí není nasloucháno. Pravidelně bývají odmítány žádosti o zařazení zvláštního bodu schůze. Interpelace jsou nuda, z níž se omlouvají ministři a neúčastní se jich ani poslanci. Nad debatou věcnou mají navrch personifikované přestřelky nevalné úrovně. V tom se manýry nemění.

Naštěstí jsme přestali slýchat čerstvé příběhy o trafikách a úplatcích (jako za Tluchoře a spol.) či o dorovnávání platů poslanců (jako za Bárty). To je však málo. Stejně jako prohibice panující při zasedání dolní komory.

Náznak skutečné nápravy politických poměrů a ozdravování celé společnosti přijde až v okamžiku, kdy se do lepší kondice dostane parlament, a kdy začneme parlamentarismus hýčkat, nikoli odepisovat. Možná parlamentní demokracie někoho zdržuje či dokonce štve. Nepotřebnou veteší ale není. Pořád se jedná o lepší formu uspořádání poměrů než autokracie, v níž mocnář organizuje politiku, ekonomiku i média. Přitom k ní nemáme až tak daleko.