Čekám, přichází. Představuju se a opakuji, že jsem jí přinesl kytku. Bere si ji ode mě, dívá se na mě a povídá: „To jste moc hodnej, ale co to má znamenat?“ Vysvětluju, že jsem přišel poděkovat a za co.

Když jsem v půli března zvedl neznámé číslo a zvěděl, že se mnou chce hovořit má banka, počítal jsem jako obvykle s nejhorším. Známe to všichni: jak jsou banky lenivé, když po nich něco potřebujete, a jak čiperné, když vás kvůli něčemu honí.

Jakmile se mě ale osoba v telefonu dotázala, zda jsem „neprováděl 23. prosince loňského roku nějaké podivné transakce“, okamžitě jsem byl doma. „Jó, anó, anó, vy myslíte ty dva výběry po šesti tisících, chápu, že to vypadá divně, ale opravdu jsem je udělal já,“ konejšil jsem starostlivou bankéřku.

Dějství I. Bankomat

Na 23. prosince si pamatuju naštěstí už jenom trochu. Na vánoce jsem se vloni z řady důvodů vůbec netěšil, neměl jsem na ně čas, nestíhal jsem nic. A pak už najednou bylo 23. prosince.

Vymátožil jsem se z práce a vplul do rozdivočelých davů freneticky se připravujících na svátky míru a pokoje. Uf, uf, uf, říkal jsem si cestou k bankomatu a tmělo se mi před očima. Nakupování zbožňuju a ještě radši čistím ucpané odpady. A nikdy jsem vám nelhal.

Do toho mi volá mé dítě. Něco mi vzrušeně vypráví, poslouchám, odpovídám, tisknu si telefon mezi rameno a tvář a mechanicky vybírám z bankomatu na své poměry závratnou sumu.

A pak se, s telefonem stále u ucha, sunu jako nedobrovolný Ježíškův ambasador předem promyšlenou trasou na první zastávku do knihkupectví Michala Ženíška. „Už musím končit, nebo zítra nic nedostaneš,“ uzavřu vlídně konverzaci. Vybrat knihy mi šlo vždycky rychle, brzy se chystám platit.

Ale peníze nikde.

No jo, do peněženky jsem je nedal, protože jsem telefonoval, to je jasný. Uklidil jsem ji hned, co jsem z ní vyndal kartu. Však tu mám v kapse zvlášť. A peníze jsem si dal do jiné, to se ví. Ano sem. Nebo sem? Ne, tak určitě tam. Zjistit, že nejsou nikde, netrvalo vlastně ani tak dlouho. Pan Ženíšek je vlídný muž.

Ha, předvánoční reje kapsářů! Městská policie má se všemi svými varováními pravdu! Hned je mi jasné, jak to bylo.

Jakýsi zatracený hejhola, určitě nějaký slušný Čech, očumoval jako by nic u bankomatu ve frekventované pasáži a čekal na kavku. Já, se svým jurodivým výrazem z neštěstí jménem Poslední den před vánocemi, se svým telefonem vmáčknutým mezi rameno a tvář, se svým chaotickým přehazováním věcí z místa na místo a s šesti tisíci volně vloženými do kapsy, jsem se před ním musel zjevit jako zázrak, jako skutečná hvězda nad Betlémem.

Než jsem došel pár desítek metrů k Ženíškovi, provedl s penězi v mé kapse Ctrl X, Ctrl V. „Lidi jsou hnusní, hnusní, hnusní, paní profesorka má pravdu, jsou to zlé opice,“ mumlám si v duchu, vraceje se k bankomatu.

Co udělám dál, je mi taky jasné hned. Nedovolím nikomu, aby mým dětem zkazil vánoce. Nikomu neřeknu ani Ň. Vyberu z železných rezerv. Pak projdu předem naplánovanou cestu se všemi zastávkami. Zlé opici se pomstím tím, že se prostě nenechám rozčílit. Přišel jsem už o víc, říkám si; beru to jako duchovní cvičení.

A přesně tak se taky všechno událo. Viděno zpětně: vlastně mi to ten strašný den usnadnilo.

Dějství II. Městská poezie

Březnový rozhovor s bankéřkou pokračuje: „No tak to je v pořádku, že o tom víte. Vašich šest tisíc se totiž našlo, někdo je odevzdal. Zastavte se u pana Kuklety na dopravním oddělení Městské policie na Křenové ulici, on vám je předá.“ Zapisuju si jméno, adresu, děkuji, loučím se. A přemýšlím.

To se ví, že jdu na dopravní oddělení Městské poezie. Koho by nezajímalo, jak se mohly najít jeho ukradené peníze, a kdo by si je přitom ještě navíc nechtěl vyzvednout, že?

Pan Kukleta, jméno je samozřejmě změněné, je na mě zvědav jako já na něj. A má pro mě k podpisu nachystanou novou báseň:

Já, níže podepsaný

Potvrzuji, že jsem dne 18. 3. 2015 v 15:15

převzal tyto věci: