Byli jsme spolu v Medžugorie, na Turzovce, ve Vysokých Tatrách, na Jadranu a na otočku v Ružomberku, naštěstí zůstalo jen u plánu a s panem Ženíškem, kterému familiérně a trošku přidrzle říkáme Žéňa, se nikam nejelo. S ním cestovat je vůbec ta nejhorší věc, jaká člověka může potkat, říká režisér Pitínský, který toho s ním už skutečně obrazil hodně, od nejrůznějších domů, které měl spolujezdec chuť koupit až po léčivé prameny, kde si pan Ženíšek dopřává obklady na občas bolavé klouby. Potíž je v tom, že knihkupec Michal Ženíšek někdy, z ničeho nic, zastaví u krajnice a začne se rýpat v motoru, anebo hledat deštník. Podle Pitínského obojí trvá nekonečně dlouho, což divadelníka pověstného praktickým přístupem ke světu, dobrými organizačním schopnostmi a vytimovaným životem na vteřinu, musí pochopitelně, alespoň uvnitř, dusit. Ale zase, kdo jiný by ho vzal do vozu, časy kdy s ním Pluháček zvládal úsek z Brna do Prahy pod dvě hodiny, je nenávratně pryč, Reiner na to nemá čas.

Michal Ženíšek má knihkupectví v brněnské pasáži Alfa, obložený knihami a fotkami slavných osobností, které jeho krám navštívili, vyčkává dnem i nocí oběť, která se zatoulá kolem. A pak nepomůžou prosby ani modlitby, Žéňa vyloví ze šuplete plného paragonů, vánočního balícího papíru a utržených vstupenek z vídeňské opery, lísteček, na kterém je uvedená objednávka vašich knih. Nic jsem si neobjednal, pane Ženíšku, proboha, to mi musíte, protentokrát, věřit. Kdepak, stačí jen kniha, na kterou zákazník kdy pomyslel či se mu o ní v noci zdálo a už jí má nachystanou v banánové bedně stálých klientů, zabalenou v igelitce s Renčínovou kresbou a namarkovanou s desetiprocentní slevou pro věrné zákazníky. Bankovní karty se neberou, ale peníze nejsou problém, knihy se prodávají na dluh, hlavně ať se kola byznysu pořádně otáčejí. Herečka Naďa Kovářová, kvůli němu přestala hrát v Hadivadle, protože i když neustále mění byty, nemá kam dávat knihy a ve sběru to nechtějí ani jako dar, takže se raději pasáži Alfa, kde Ženíšek a Hanácké divadlo sídlí, vyhýbá obloukem.

Je pravda, že někdy Michala trošku trápíme. „No jo, tady nic není, pojďme k Barvičovi,“ prohodím a narážka na velkoknihkupectví na České působí Žéňovi mírné,ale naštěstí bezbolestné, arytmie, ale nešikanuji dlouho, na to nemám srdce. Knihkupectví si otevřel Ženíšek hned v roce 1990, protože neudělal zkoušku z ruštiny, přesněji nenadrtil se azbuku a chyběla mu středoškolská nástavba, aby mohl dál asistovat režisérům v brněnském studiu České televize, kteří tou dobou mluvili toliko rusky. Pro normalizační televizní elitu to byl nóbl jazyk, stejně jako sloužila francouzština novozbohatlíkům první republiky. Obstojně rusky neumí dodnes, bohužel, ale sestra se mu provdala do Chorvatska, takže z návštěv na jihu kromě pršutu přiváží i  exotická slovíčka, která si pak v jeho krámě recitujeme do hudby Richarda Wagnera, jemuž Žeňá hoví. Deklamování v ikavském nářečí, nespisovné ostrovní hantýrce jižních Slovanů, spolu s Wagnerem sice odrazuje část knihomilů, zvláštní sortu lidí ale naopak do Žeňova obchůdku magicky natahuje.

Richarda Wagnera si pouští i při výletech autem, nahlas stejně jako v knihkupectví, stejně nahlas o něm mluví, analyzuje jednotlivé pasáže a nenajde se spolujezdec, který by měl to srdce vejít s ním do odborného střetu, jindy statečný Pitínsky kupříkladu ani nedutne. Jak jsem psal výše, nikdy jsem reálně s Žeňou nikam nejel, i když trasy již byly dopodrobna rozkresleny, tím pádem jsou moje zkušenosti s ním hodně statické. Omezují se na malý prostor zavalený knihami a ještě větším počtem objednávek na tituly, které zrovna Žeňa nemá skladem, ale do zítřka je sežene, a postavy, které k němu chodí na konzultace.

Sortiment beletrie zčásti vytlačila duchařina, a tak se u něho střídají soudci, finanční makléři a lékaři. Nehledají příběhy, ale odpovědi, které nikdy nenajdou v knihách, ale v Žeňově samorostlém vypravování. Nemusíte se ptát, aby jste od něj dostali odpověď. Píšu o tom na tomto místě proto, že jeho knihkupectví se specializuje i na bedekry o Brně, ve kterých lze najít sochy a jiné pamětihodnosti moravské metropole; tak jsme se Brnu naučili říkat teprve v čase, kdy už žádnou metropolí doopravdy není. V metropoli ovšem existuje i pěkná řada výrazných živých soch, lidí, za kterými by průvodci městské služby měli chodit s Japonci, Němci a Estonci, aby jim ukázali to důležité. Jednou z těch soch je i Žeňa, tak to píšu, aby ji Mozart u Reduty nebo časostroj na hlavním náměstí příliš nezastínil.