Deník Rerendum si chvályhodně opakovaně všímá problematiky kácení stromů a alejí. V následujícím textu se zamyslím nad jeho příčinami, škodlivostí a zbytečností.
Pokud budou levnější nová auta, budou je lidé více kupovat a následně s nimi více jezdit. Tato jednoduchá logika platí nejen u aut, ale rovněž třeba u motorových pil. Jsou-li motorové pily levné a přibývá-li jich mezi lidmi, není nikterak s podivem, že přibývá i skácených stromů. Nejinak než mezi řidiči také mezi majiteli pil se najde dost "frajerů", z kterých jejich pomocník učinil tak trochu piráty, či aspoň závisláky. K uvedenému se ovšem připojuje další faktor. Práce je žádaná, rozdíl mezi zaměstnaností a nezaměstnaností podstatný, rozdíl mezi větším a menším výdělkem silně prožívaný. Rychlejší cyklus výměny stromů neznamená jen víc příležitostí kácet, ale také víc příležitostí sázet. (Proč ostatně záhy usychá příliš mnoho z nedávno zasazených stromů a proč nebývají náležitě zalévány?) Problém je zjevně na straně stromů. Nechtějí, na rozdíl od jiných produktů, zrychlit svůj životní cyklus. Vysloveně krátkověké dřeviny nejsou k dispozici, o jejich vhodnosti pro konkrétní výsadbu nemluvě. Doba je rychlá! Snad tedy výzva pro genové inženýrství, aby nějaké to s prominutím "kurvítko" do zeleně dostalo.
Ale vážně. Mnozí lidé mají stromy rádi. S jejich ztrátou se leckdy smiřují dokonce hůře než s ničením památek stavitelství a dalších řemesel ve svém okolí. Nový strom sice může časem nahradit předcházející, což o novostavbách ve vztahu k zaniklé památce říci nelze, lidé však s živým organismem více cítí a s menší ochotou jej považují za něčí výlučné vlastnictví. Když koukají třeba dvacet let denně na strom před svými okny, mrzí je samozřejmě, když jej bez diskuse, ba neohlášeně (za peníze, spíše však pro peníze) nějaký cizí člověk předčasně zlikviduje. Totéž platí o alejích, jimiž místní třeba celý svůj život chodili nebo jezdili na kole. Každopádně je v současnosti osud stromů, nezastavěných ploch a ovšem památek důležitým kritériem stavu demokracie, resp. ukazatelem její slabosti ve střetech se soukromými ekonomickými zájmy (a jim poplatným výkonem úřadů). Už proto, podle mého názoru, musíme sledovat mizení naší krajiny nejen s pocitem konkrétního citového ochuzení, ale s vědomím hrozby prohlubování deficitu demokracie. Nesmíme proto váhat ani s konkrétním angažmá, byť se nám může naděje na úspěch jevit pramalá, ale ani protivník nemá vůli dát v nečekaném boji příliš mnoho v sázku. Často jde z jeho strany spíše o zdání suverenity, jež lze celkem snadno vzbudit, než o suverenitu samu.
Dnešní doba je natolik zaujatá bezpečností, že už i o stromech leckdy čteme a za čas budeme možná i přemýšlet především jako o hrozbě. Toto je myslím signifikantní pro naši civilizaci, která se nebojí rizik, jež sama produkuje, ale rizik, často mnohem menších, která jaksi patřila k civilizaci cizí, protože, jako ty stromy, staré. Na podporu kácení celých alejí jsou často uváděny případy tragických dopravních nehod, při nichž ve znepokojujících počtech vyhasínají lidské životy. Tento argument nemůžeme odbýt tím, že někteří lidé si prostě vždy najdou nějakou podobu riskantního chování. Problém je možno a nutno řešit jinak než kácením stromů. Uvědomme si, kolik vzniklo třeba kruhových objezdů a dalších nákladných dopravně bezpečnostních staveb, někdy pravděpodobně motivovaných i zmíněnou snahou mít co na práci, ale především úsilím, aby ubylo nehod s fatálními důsledky na křižovatkách. Proč tedy nedávat kousek před začátek alejí značku pozor retardéry a za ní je položit ve vhodné lehčí variantě a praktických odstupech?