Ve včerejší první části analýzy jsme se zabývali vznikem kampaně Rekonstrukce státu, od radostných očekávání, která ji provázela kolem voleb, až k frustraci, do níže se noří dnes. Zabývali jsme se prvními dvěma problémy, které vedou k jejímu nezdaru. Druhá část analyzuje nešťastný vztah Rekonstrukce státu k politickým stranám a její nezamýšlené důsledky.

Problém číslo 3: rozumí antikorupční organizace potřebám státu lépe nežli politické strany?

Odpověď je zde jednoduchá: ne, nerozumí.

Bohužel se často chovají tak, jako by si to o sobě myslely. Pavel Franc, dle Hospodářských novin „duchovní otec Rekonstrukce státu“, své poslední jednání k tématu s premiérem Sobotkou komentoval takto:

„Včera jsme se setkali s Bohuslavem Sobotkou a Jiřím Dienstbierem. Pan premiér prohlásil, že nechce nezávislou kontrolu financování politických stran, přestože se k tomu on i ČSSD veřejně zavázali, když se přihlásili k Rekonstrukci státu.

Aby toho nebylo málo, pan premiér mi nebyl schopen odpovědět na otázku, kdy zařadí na jednání koaliční rady zákon o financování politických stran. Ani se nedivím, protože Andrej Babiš nám naopak řekl, že nezávislou kontrolu financování stran chce a podporuje.

To vše se děje za situace, kdy Ministerstvo vnitra má půl roku připravený zákon obsahující nezávislou kontrolu financování stran. Podle legislativního plánu má vláda poslat tento zákon do Sněmovny v březnu, ale pan Bohuslav Sobotka má čas. V únoru se o tom s koaličními partnery určitě bavit nebude — ujistil nás. Do médií (viz níže) říká, že v roce 2015 zákony budou. Ve skutečnosti však projednání zákona úmyslně oddaluje.

Takto se obelhávají občané.“

Jinde Franc chválí podnikatele Jančuru, jehož přepravní společnost de facto vydělává především parazitováním na tuzemské veřejné dopravě, za to, že Sobotkovo jednání vůči Rekonstrukci státu označil za jednání „slizkého hada“.

Je to výborná úroveň dialogu. Bohuslav Sobotka musí být hrozně hodný člověk, pokud neprohlásí Rekonstrukci státu za spolek politicky nekompetentních mudrlantů a nepoví jim rovnou, že s nimi už vůbec o ničem jednat nebude. Důvodů by k tomu našel dost.

Sobotka samozřejmě nikoho neobelhal, jen se pohybuje v politickém prostředí, které se vyznačuje mnohem komplikovanější strukturou a sítí vztahů, než si autoři kampaně Rekonstrukce státu představují. Zkratkovitost jejich myšlení se zrcadlila už v pompéznosti reakcí na výsledek voleb: Rekonstrukce státu totiž samozřejmě, jak jsme popsali v první části analýzy, nebyla jejich vítězem — a to nejen proto, že v nich nekandidovala. Témat bylo mnoho a jiná mohla mít a také měla pro ČSSD vyšší prioritu: například náprava nejhorších excesů Nečasovy vlády.

Bylo úplně jasné, že požadavky Rekonstrukce státu se stanou jednak součástí běžných demokratických procedur, ale také se ocitnou v nových politických souvislostech. Do debat vstoupily zájmy dalších aktérů. Ukázalo se, že návrhy ve skutečnosti deklarované problémy neřeší, či je řeší jen zčásti, ale naopak mohou vytvářet jiné hlubší. Anebo vyšlo najevo, že v něčem bude potřeba ustoupit, aby bylo možno prosadit něco jiného, podstatnějšího. Tak totiž funguje každá demokracie. Pořekadlo o nejlepším ze špatných způsobů vlády se nezrodilo zbůhdarma.

To je politika, taková je její podstata. Občany tak ve skutečnosti neobelhává Bohuslav Sobotka, nýbrž Pavel Franc a jeho kolegové, a to od samého počátku: vyvoláváním klamné iluze, že jejich kampaň splní něco, co se prostě vzhledem k zákonitostem fungování stranické politiky nemohlo podařit.

Možná je premiér Sobotka k Rekonstrukci státu čím dál chladnější a zdrženlivější i proto, že vidí její povážlivou přítulnost k Andreji Babišovi a jeho ANO. Co je to za protikorupční akci, která se tak něžně vine k podnikatelskému politickému projektu, jehož srdcem je v demokracii zhola neakceptovatelný a už na bazální systémové úrovni zákonitě korupční střet zájmů?

Pokud například Andrej Babiš podporuje návrh Rekonstrukce státu na úpravu financování politických stran, zatímco Bohuslav Sobotka je nyní proti, můžeme z toho vyvodit to, že návrh Rekonstrukce státu jde na ruku politickým silám, jako je ANO, a je tudíž principiálně špatný. Vždyť Andrej Babiš je zosobněním metody financování politických stran, která by měla být absolutně vyloučená.