Pokud jde o lvy
Alena ZemančíkováStaří Řekové vedli spor o to, zda má smysl tesat nápisy na náhrobní stély, když kámen není trvanlivý. Paměť lépe zachová poezie. Přesto mají pomníky svůj velký smysl.
V příloze Lidových novin se v rozhovoru vyjadřuje výtvarník Jiří David k pomníku československých letcům v Praze na Klárově. Je to dost špatný rozhovor, David si v něm protiřečí, nechce říci, že ten podivný okřídlený lev je škaredý, popisný a jako socha tupý, že navzdory křídlům nemá žádný vzlet, ačkoliv je to pomník letcům, tak rozpačitě teoretizuje o tom, že pomníky jsou vůbec nesmysl a že by měly nebýt.
Vzápětí je samozřejmě usvědčen, když nedokáže pořádně odpovědět na otázku, co to tedy je ta jeho klíčová socha nazvaná Listopad 1989 anebo co to bylo to srdce nad Hradem. V té souvislosti by mě zajímalo, jestli by měl třeba Milan Knížák odvahu říci, že ten lev na Klárově je ohavnost, zda by v sobě našel tolik umělecké poctivosti, aby překonal strach, že se dotkne rodin a posledních žijících československých letců v Británii a vyslovil, že takový pomník si snad ani nezaslouží. Asi ne, z Knížáka je dnes starý vašnosta a Jiří David pomalu spěje k podobnému vašnostovství, jen na protilehlém pólu politického smýšlení.
Pomníky jsou tady prostě proto, aby něco připomínaly, a jako takové fungují dobře bez ohledu na jejich estetickou kvalitu nebo politické zadání. Jsou takové, jaká je doba, kdy vznikly, a jako takové jsou zajímavé a důležité.
Od mladého komparatisty Roberta Roreitnera jsem se dozvěděla, že staří Řekové vedli spor o to, zda má smysl tesat nápisy na náhrobní stély, ony verše, které nám jmenují a připomínají postavy, o nichž dnes jinak nevíme nic. Argumentovalo se, že přece není nic méně trvanlivého než kámen, který jediný člověk rozbije rukou, má-li v ní kladivo. Tážeme-li se, co by však bylo trvalejší, odpověď zní, že přece poezie, která ústní tradicí jméno hrdiny zachová po věky v mysli lidu a tím je přenese do budoucnosti v nejdůstojnější myslitelné podobě. Zní to na první poslech směšně asi tak, jako Zenonova úvaha nad tím, že Achilles nedohoní želvu, ale obsahuje to hlubokou pravdu: na koho zapomene lidská paměť, může mít pomník jako hrom a stejně nebudeme vědět, kdo to byl a co vykonal.
V zápští pokračujete, že si protiřečím a nechci říci, že ten okřídlený lev je na Klárově škaredý, popisný a jako socha tupý.
Těm, kteří neměli možnost rozhovor číst, tedy připomínám(když už jsme u těch pomníků),co v rozhovoru mimo jiné, v tomto kontextu opravdu říkám:
…Klárovské pomníky jsou navíc jejich, nahlíženo i z hlediska pomníku jako fenomému, nepovedenou definicí. Jsou pouhou ilustrací – u toho okřídleného lva jde snad ještě o pokleslejší ilustraci než u té Preclíkovy vlajky. Jejich britský autor z depozitů líbivosti,pokleslé konformity obecného vkusu, vykradl prvky, u kterých je vždy jistota, že vzbudí soucit……Pak ale přijde nějaký didaktik a vezme z oné lidské komplexity pouze a jenom veteš, podbízivý patos. A i když se jeho práce tváří jako pomník, nemá ani tak žádný náboj, sílu, přesah. Je prostě mrtvý, bez ducha. Blábol…..Dnes někomu stačí například vykrást nejpokleslejší depozity devatenáctého století…vlastně i to by mohlo být zajímavé, kdyby se toho chopil skutečný umělec a né fontánový dekoratér…
Paní Aleno, je to nedostatečné, je to málo? V čem? Opravdu se Vám zdá, že si i někde rozpačitě protiřečím(ostatně protiřečení je i skvělá forma pro vlastní korekce obsahů, matně si teď vzpomenu například na M. Heiderggera. V rozhovorů s P.Houdou, jsme ho ale záměrně nepoužili) a neříkám svůj jasný nevašnostovský( pro čtenáře: A.Zemančíková se na základě zmiňovaného rozhovoru domnívá, že začínám vašnostnovatět-úsměv!) názor na tento(tyto) pomník?!
Hmm, tomu nerozumím, ale budiž.
Dále, dle Vás, nedokážu pořádně(co to vlastně ono pořádně z Vašeho pohledů znamená taky nevím a z textu se nikde nedozvím?)odpovědět na otázku, co to tedy je ta klíčová socha(mimochodem není a nikdy nebyla, jak uvádíte, nazvaná Listopad 1989, nýbrž vždy a všude Revoluce!)a nebo co bylo Srdce nad Hradem.
Myslím, že poměrně srozumitelně s ohledem na náš běžný, denní tisk, říkám:
…Věci, které jsem dělal do veřejného prostoru, tak ve své imanentní podstatě nebyly nikdy pomníky, byly to jen DOČASNÉ objekty, vlastně ani ne sochy, které buď ironizovaly nebo komentovaly nějakou situaci, stály na kontroverzi….pomník je politická idea,gesto, často přerostlé do ideologií, pomník parazituje umění….„“má“ Revoluce nereprezentuje ji, ale vyjadřuje rozporný obsah skrze formu…navíc zpochybňuje i sebe sama! Na rozdíl od pomníků, které mají vždy sebepotvrzující funkci, roli…Hledal jsem ztvárnění, které by nutilo objekt vnímat v různých úrovních….
Domnívám se, že je to zcela jasně vyřčeno, ne-li skoro definováno.
Dobře, zdá se, že to je opět pro Vás málo!
Dle mého to ovšem zcela srozumitelně charakterizuje(a opět zdůrazňuji do běžného, neodborného média, na sociálních sítích, jsem reagoval na klárovského lva, v jiné formě), proč jsem Revoluci, či Srdce, nebo Hůl pro Nevidomé, do veřejného prostoru dělal.
Takže, když navážu na Váš následný „povzdech“, jestli by se M.Knížák odvážil říci, že ten pomník na Klárově( osobně to v rozhovoru pomníkem vlastně ani nenazývám)je ohavnost a hned si i odpovídáte, že by se asi neodvážil, pak je to čirá spekulace a v souvislosti s mou citaci z rozhovoru(výše) zřejmý nesmysl.
V další části Vašeho textu, mohu s mnohými citacemi, či i Vaším názorem na pomníky bez problému souhlasit(Nepraš, Róna například), nebo i být kritický.
Co bych však rád na závěr zdůraznil a Vy to jistě taky z rozhovoru poznáte, že rozhovor vlastně nebyl o pomnících jako takových, ale o vnímaní rozdílu mezi uměním bez účelu a jeho užitnou formou. Mnozí, kteří rozhovor četli a znají dlouhodobě kontext mých názorů a práce to tak bez větších problémů, jednoznačně přečetli.
Zároveň jsem nikdy a nikde netvrdil, že mám patent na Pravdu, což ostatně i v rozhovoru ode mne zaznělo, opět zcela srozumitelně a nikoliv jako alibi.
Co mne na rozhovoru trochu přeci jen mrzí, že vinou editorů, vypadla jedna věta, která se teď ale hodí i k mé reakci na Váš text v referendu: Často je totiž Pravda jen pornografii autenticity.
Věřím však, že Váš „kritický“ text nebyl apriorní a proto jsem na něj jemně a věcně zareagoval.
Díky.
Vašnosta(ne ne to je žert!) Jiří David