Jedním z hesel loňské předvolební kampaně byla transparentnost vlastnických vztahů společností, které se ucházejí o veřejné zakázky. Konec anonymních akcií a odkrytí majetkových podílů lidí ve střetu zájmů byl i  jeden z devíti cílů Rekonstrukce státu. Když loni na jaře parlament příslušnou novelu prohlasoval, jásali představitelé této iniciativy, že politici dokázali zapomenout na své obvyklé pře a konečně přijímají protikorupční zákony (dalším v pořadí má být povinné zveřejňování smluv).

Byl to ale skutečně tak výrazný krok na cestě k tomu, aby veřejné peníze utajeně nekončily na podivných účtech? Praxe s odstupem času potvrzuje, jak daleko může být od nadšených hesel k opravdu účinné regulaci. Zákon přinesl formální povinnost převést anonymní akcie na akcie na jméno, nebo je „imobilizovat“ zákonem registrovaného správce. Senát ještě navrhoval aby firmy ucházející se o veřejné peníze musely mít akcie zaknihované v centrálním depozitáři, nakonec však tento zlepšovák nebyl přijat.