Jedním z hesel loňské předvolební kampaně byla transparentnost vlastnických vztahů společností, které se ucházejí o veřejné zakázky. Konec anonymních akcií a odkrytí majetkových podílů lidí ve střetu zájmů byl i  jeden z devíti cílů Rekonstrukce státu. Když loni na jaře parlament příslušnou novelu prohlasoval, jásali představitelé této iniciativy, že politici dokázali zapomenout na své obvyklé pře a konečně přijímají protikorupční zákony (dalším v pořadí má být povinné zveřejňování smluv).

Byl to ale skutečně tak výrazný krok na cestě k tomu, aby veřejné peníze utajeně nekončily na podivných účtech? Praxe s odstupem času potvrzuje, jak daleko může být od nadšených hesel k opravdu účinné regulaci. Zákon přinesl formální povinnost převést anonymní akcie na akcie na jméno, nebo je „imobilizovat“ zákonem registrovaného správce. Senát ještě navrhoval aby firmy ucházející se o veřejné peníze musely mít akcie zaknihované v centrálním depozitáři, nakonec však tento zlepšovák nebyl přijat.

Jaká je nyní realita? Od začátku letošního roku nemohou společnosti vydávat anonymní akcie na majitele a do konce června měli akcionáři povinnost akcie zaknihovat u Centrálního depositáře. Zákon tak sice zrušil anonymní akcie, ale nezrušil anonymní vlastnictví. Potvrzuje se, že je stále řada možností, jak anonymizovat svůj majetek. Majetková struktura jako taková zůstává běžné veřejnosti nadále ukryta, Registrace akcie znamená, že majitelé v první linii mohou být dohledatelní pro státní orgány činné v trestním řízení.

Kreativní interpretace této regulace vede k tomu, že k anonymizaci majetku se používají zahraniční společnosti, sídlící např. v Holandsku a dál k off shore fiktivním společnostem ČR totiž nemůže nařídit regulační režim v jiné zemi. Jen v ČR se řada firem věnuje nabídce tzv. ready made společností, tedy v podstatě výrobě chytrých předhotovených skořápek pro podnikání v cizině.

Zjevný je také nárůst zahraničních podílníků firem, na které se český požadavek transparence nevztahuje a pokud s nimi mají čeští spoluvlastníci v zahraniční mandátovou smlouvu či specifickou plnou moc, tak přijatý zákon o anonimyzaci vlastníků snadno obejdou. A koncové vlastníky nelze dostatečně hodnověrně zjistit, pokud nebudou podezřelí z nějaké mezinárodně uznávané trestné činnosti.

Ale netřeba ani použít anonymizaci majetků přes zahraniční firmy a investory. Stačí, aby příslušná osoba uzavřela smlouvu o vykonávání akcionářských práv s nějakou domácí právní firmou, a tak pak vystupuje jako formální vlastník a ani veřejné orgány neví nic o skutečné ovládací struktuře. Řadu možností nabízí převedení majetku firmy do svěřeneckých fondů, kde veřejným je jen správce fondu. A soukromí beneficientů fondu je tímto správcem opět zcela legálně ochráněno.

Tento případ názorně ukazuje, jak daleko může být od nadšených hesel o boji s různými nešvary ke skutečně efektivní regulaci. Ve světě není jediná regulační autorita, ale i kdyby byla, tak jde vlastně o nekonečný závod mezi regulujícím a regulovaným. Jak už nás poučil starý Goethe v příběhu doktora Fausta: „Der Teufel steckt im Detail“. Nejde tu jen o míru a dosah regulace - liberální strach z regulace je stejně absurdní, jako víra v její zázračnou moc. Efektivní fungování systému vyžaduje hledat kvalitní kompromis mezi zájmem společnosti a zájmy hospodářských subjektů.