Jako zoufale nesoutěživý typ celý život přemýšlím, jak se postavit k faktu, že ho dosud nelemují trofeje, diplomy, záznamy o překonaných setinách sekundy nebo počtu snědených párků v rohlíku. Už od školních let, nebo přesněji od doby, co jsem musela prvně klusat kolem ukrutně strašlivého atletického oválu, toho zdroje bolesti, stresu a ponížení, cítím potřebu uhnout z cesty každému, jehož sípání cítím v zátylku. Prosím pěkně, až po vás, říkala bych i dneska. Jenže jak na ty zářezy?

Řešením té prekérní situace může být amalgám blábolu, vytáčky a smyslu pro krajní optimismus, který přineslo v hojné míře volební zpravodajství tohoto týdne. Na výběr je zatím z několika variant, ale dá se předpokládat, že ještě nějaké špeky přibudou.

1.I stopové množství je, když se to tak vezme, celkem dost