Sousedské setkávání se stalo trendem. Nadšeně protrháváme bublinu, v níž osamoceně žijeme u počítače, a seznamujeme se sousedy. V čím dál větším množství se účastníme různých pouličních slavností. Ty skýtají možnost zatančit si s živou hudbou uprostřed ulice uzavřené pro auta, o kousek dál můžeme ochutnat fairtradovou kávu, biomošt a veganské placky či se informovat o tom, které neziskové organizace pomáhají uprchlíkům a jak.

Postupně resuscitujeme dvorky městských činžáků a zakládáme na nich záhonky. Vznikají také městské komunitní zahrady podporující co jiného než sousedská setkávání.

Není však soused jako soused. Aktuální problém sousedských iniciativ spočívá v tom, že aktivity jsou zajímavé jen pro některé z našich sousedů. Převážně pro ty, kterým se dostalo vyššího vzdělání a vcelku dobře placené práce. Nebo už jste viděli důchodkyni v sešlapaných botách, která by stála frontu u stánku s kváskovým chlebem od farmáře? Nebo šestičlennou rodinu na elektrokolech?

V jedné z centrálních pražských čtvrtí otevírá koncem května spolek nadšenců novou komunitní zahradu. Vydá se cestou uzavřené komunity pro „bobo“, nebo se fakticky otevře všem společenským vrstvám? Kromě dřevěných pěstebních kontejnerů určených k pronájmu bude v této komunitní zahradě také velký společný záhon, kde bude možné pěstovat zeleninu bez větších finančních investic. Je to sice trochu ve stylu „hromadného hrobu pro chudé“, ale nápad pro začátek dobrý. Postupně se dá taková idea vylepšovat. 

V jedné z centrálních pražských čtvrtí otevírá koncem května spolek nadšenců novou komunitní zahradu. Foto .nate, flickr.com

Málo bydlíme spolu, spíš jen tak vedle sebe — jednotlivé společenské vrstvy žijí v jednom městě, ale jejich životní dráhy se protnou sporadicky. Různé projekty typu komunitních zahrad mohou individualizaci a uzavírání společenských skupin do sebe čelit. Úskalí je však také v tom, že nejen životní dráhy, ale i komunikační kanály vedou paralelně.

Je otázkou, jak oslovit všechny, kteří ve čtvrti bydlí a jak nastavit pravidla provozu tak, aby se mezi ředkvičkami a mrkví cítil dobře i hlídač parkoviště s minimální mzdou. Bude sdílet motyčku a hrabičky s „yuppie“ manažerem nadnárodní korporace? Pokud by se tato symbióza nezdařila, hrozilo by, že kvalitní veřejný prostor v podobě komunitních zahrad a ulic dočasně uzavřených pro auta bude definitivně sloužit k potěšení jen těch nejúspěšnějších.