Rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny Jana Hamáčka o tom, že se v parlamentních prostorách nebude v den zasedání pléna Sněmovny prodávat alkohol, vyvolalo kontroverzní reakce. V tiskové zprávě své strany LEV 21 jsem toto rozhodnutí ocenil jako krok správným směrem, i když jsem realisticky poznamenal, že to nezabrání donášce alkoholu a jeho konzumaci v poslaneckých kancelářích.

Některým poslancům se však toto rozhodnutí nelíbilo, mezi jinými také Karlu Schwarzenbergovi. Ten dokonce deklaroval, že když v parlamentní restauraci nedostane ani pivko, přinese si, když bude chtít, do Sněmovny alkohol v placatici.

Nevím, zda to mělo být marketingové připomenutí stylu jeho prezidentské kampaně, kdy obrážel hospody s heslem „Na pivo s Karlem!“, nebo zda to mělo být „dopředné“ alibi pro případný budoucí alkoholový poklesek 1. místopředsedy TOP 09 Miroslava Kalouska.

Jelikož pivo ani víno se v placatici nenosí, představil jsem si, jaký druh tvrdého alkoholu mohl mít kníže na mysli. Nevím proč, ale z nějakého důvodu mě napadl džin. Možná proto, že je na dálku cítit a že by proto mohl být zdrojem veselí v někdy nudném poslaneckém jednání.

Podstatně horší však je, že z placatice Karla Schwarzenberga unikl odér jiného džinu, kterého tento politik vypustil do světa ještě jako ministr zahraničních věcí ČR. Je to džin kosovského separatismu a uznání samostatnosti Kosova některými členskými státy EU, mezi jinými i ČR.

Již tento případ ukázal, že jednak selhává koordinace zahraniční politiky států EU, a že za druhé některé státy nepodlehly politickému mainstreamu NATO a EU a samostatnost Kosova dodnes neuznaly, mezi jinými i Slovensko.

V mezinárodní politice dosud měla — zjednodušeně řečeno — téměř vždy přednost zásada neměnnosti hranic vícenárodního státu před principem sebeurčení některé jeho národnostní části. A to prostě proto, že politická stabilita je velice důležitá a k sebeurčení může dojít pouze za podmínek stanovených mezinárodním právem, navíc zpravidla sankcionovaných rezolucí Rady bezpečnosti nebo Valného shromáždění OSN, popř. jiným aktem mezinárodního uznání.

A tak, zatímco Slovensko osvědčilo smysl pro zásadovou politiku, Karel Schwarzenberg otočil na obrtlíku a podpořil gruzínskou vládu v jejím konfliktu s Ruskem a při odmítání separatistických snah proruských republik Abcházie a Jižní Osetie. Dnes Karel Schwarzenberg dodatečně sklízí plody své politiky také na Krymu.

Měl by se jednoznačně vyjádřit k tomu, zda má nebo nemá většina etnických Rusů na Krymu právo na sebeurčení (formou samostatnosti nebo připojením k jinému státu) stejně jako etničtí Albánci v Kosovu, nebo jako Osetinci a Abcházci v Gruzii. Autonomní krymský parlament o tom ostatně již hlasoval a výsledky ohlášeného referenda lze také téměř s jistotou předvídat.

Schwarzenbergův džin je totiž nebezpečným džinem nacionalismu. Na Krymu jeho sílu výrazně podpořila nacionalistická většina ukrajinského parlamentu v Kyjevě, když mezi prvními akty nové politické moci v souvislosti se sesazením dosavadního prezidenta Janukovyče v jakési revoluční euforii zrušila zákon, který dosud v regionech s ruskojazyčnou většinou umožňoval používání ruštiny jako druhého úředního jazyka.

Za této situace není divu, že se ruskojazyčné obyvatelstvo cítí ohroženo ukrajinskými nacionalisty. Zrušení tohoto zákona byl prostě neuvážený akt, který pouze přilil oleje do ohně a Rusku dal záminku „k ochraně ruského obyvatelstva“. Toto počínání ukrajinského parlamentu mi také připomnělo průběh vojenského převratu v Řecku v roce 1967, kdy „junta plukovníků“ jedním ze svých prvních dekretů zakázala nošení minisukní.

Opět projev jakési revoluční ideologie, tehdy pravicové, nyní nacionalistické. Džin nacionalismu, který byl vypuštěn, se sotva podaří vrátit do jeho láhve, i když bych si to osobně velmi přál. Přál bych to však především všemu ukrajinskému lidu, který si podle mého názoru do budoucna zaslouží lepší úděl než ten, který se momentálně na Ukrajině rýsuje.