Často slyšíme, že suverenita je něco svatého a nedotknutelného. Z tvrzení mnoha suverenistů lze dokonce získat dojem, že bez suverenity bychom neexistovali. Že bychom snad nějakým způsobem fyzicky zanikli.

V mnoha případech se ale suverenita ukazuje jen jako zdroj příjmů. Něco, co se dá koupit, pronajmout, vypůjčit, rozkrájet a rozprodat. Suverenita může mít a má konkrétní ekonomickou hodnotu. Či dokonce cenu. Stejně jako rohlík nebo auto.

Listopadová volba o postavení Palestiny uvnitř Generálního shromáždění OSN nám opět připomněla, že reálný koncept suverenity může být od vysněného konceptu na hony vzdálen. A hlavně přinesl další příklad, jak lze cynicky a bez okolků se suverenitou obchodovat.

Čtyři deka salámu a jednu suverenitu, prosím

Česká republika nebyla jediný menší stát, který hlasoval se Spojenými státy proti Palestině. Kromě Mikronésie, Palau, Panamy a Marshallových ostrovů to bylo i Nauru. Nejmenší ostrovní stát a nejdivnější suverén na světě.

Když v roce 2008 separatisté v Abcházii a Jižní Osetii vyhlásili nezávislost, uznalo je nejprve Rusko a Nikaragua. Kdo očekával masivní sled uznávání jako v případě Kosova, byl zklamán. Po více jak roce se ke dvěma průkopníkům přidala jen Venezuela.

Čtvrtá země, která s gruzínskými separatisty navázala diplomatický kontakt, bylo právě ono malé divné Nauru. V horizontu měsíců pak od Ruska shodou okolností dostalo padesát milionů dolarů rozvojové pomoci. Tedy zhruba rok a půl svého hrubého domácího produktu.

Nebylo to poprvé. V roce 2002 Nauru otevřelo diplomatický kontakt s Čínou a zamítlo tak eventuální uznání Tchaj-wanu. Shodou okolností v té době dostalo od Číny 130 miliónů dolarů (téměř čtyři roky svého HDP). Tchaj-wan posléze počal posílat do Nauru pravidelnou rozvojovou pomoc. Naurští politici najednou změnili názor na státnost Tchaj-wanu a rozhodli se jej uznat a de facto tak oduznat Čínu. Jistě z principu.

Prodám Nauru, zn. cena (mezinárodní) dohodou