Když mi bylo asi dvanáct let, zamilovala jsem se do hvězd. Do té doby mě nijak nevzrušovaly, přestože jsme se o nich ve škole leccos učili. Nevím už, co přesně ve mně vzbudilo ten zájem o ně. Možná sci-fi literatura, možná populárně-vědecká četba pro mládež, možná hvězdné mapky a zprávy o aktuálních astronomických jevech na noční obloze pravidelně uveřejňované v sobotní příloze Rudého práva. Prostě jsem zatoužila pozorovat to všechno na vlastní oči. Pamatuji se, že to byl pro mě docela problém.

Jednak jsem neměla žádný dalekohled, jen divadelní kukátko, jednak byla ostravská obloha doby mého mládí jaksi permanentně zamračená nebo aspoň zahalená mlhou či smogem. Aspoň teď zpětně se mi zdá, že bylo tehdy málo slunečných dní a málo hvězdných nocí a že hodně a často pršelo. Možná to nakonec vůbec není pravda. Možná to bylo jen tím, že jsme chodili brzy spát - v létě ještě o něco dřív, než nastala černočerná tma.

Mé rostoucí znalosti o vesmíru vzbuzovaly okolo mě otázky typu: Nechceš jít nakonec studovat astronomii? Zpočátku jsem o tom i zauvažovala, ale reálná představa, že bych musela zároveň s astronomií studovat fyziku a matematiku, mě spolehlivě vyléčila, což bylo jen dobře, protože se postupně ukázalo, že můj vztah k hvězdám byl daleko víc romantický než vědecký a že jsem měla tendenci vkládat do hvězdné oblohy něco, co tam není. Odhalování toho, po čem opravdu toužíme, bývá někdy zdlouhavý proces.

Hvězdná obloha se zdánlivě otáčí s železnou pravidelností, ale některé úkazy jsou poměrně vzácné. Ze všeho nejvíc jsem toužila zažít úplné zatmění slunce a spatřit Halleyovu kometu. Můj tatínek si ji pamatoval ze svého dětství - z doby, kdy ještě nechodil do školy. Kometa s velkým zářícím ohonem musela být bezpochyby nezapomenutelným celoživotním zážitkem.