Když mi bylo asi dvanáct let, zamilovala jsem se do hvězd. Do té doby mě nijak nevzrušovaly, přestože jsme se o nich ve škole leccos učili. Nevím už, co přesně ve mně vzbudilo ten zájem o ně. Možná sci-fi literatura, možná populárně-vědecká četba pro mládež, možná hvězdné mapky a zprávy o aktuálních astronomických jevech na noční obloze pravidelně uveřejňované v sobotní příloze Rudého práva. Prostě jsem zatoužila pozorovat to všechno na vlastní oči. Pamatuji se, že to byl pro mě docela problém.

Jednak jsem neměla žádný dalekohled, jen divadelní kukátko, jednak byla ostravská obloha doby mého mládí jaksi permanentně zamračená nebo aspoň zahalená mlhou či smogem. Aspoň teď zpětně se mi zdá, že bylo tehdy málo slunečných dní a málo hvězdných nocí a že hodně a často pršelo. Možná to nakonec vůbec není pravda. Možná to bylo jen tím, že jsme chodili brzy spát - v létě ještě o něco dřív, než nastala černočerná tma.

Mé rostoucí znalosti o vesmíru vzbuzovaly okolo mě otázky typu: Nechceš jít nakonec studovat astronomii? Zpočátku jsem o tom i zauvažovala, ale reálná představa, že bych musela zároveň s astronomií studovat fyziku a matematiku, mě spolehlivě vyléčila, což bylo jen dobře, protože se postupně ukázalo, že můj vztah k hvězdám byl daleko víc romantický než vědecký a že jsem měla tendenci vkládat do hvězdné oblohy něco, co tam není. Odhalování toho, po čem opravdu toužíme, bývá někdy zdlouhavý proces.

Hvězdná obloha se zdánlivě otáčí s železnou pravidelností, ale některé úkazy jsou poměrně vzácné. Ze všeho nejvíc jsem toužila zažít úplné zatmění slunce a spatřit Halleyovu kometu. Můj tatínek si ji pamatoval ze svého dětství - z doby, kdy ještě nechodil do školy. Kometa s velkým zářícím ohonem musela být bezpochyby nezapomenutelným celoživotním zážitkem.

Tatínek vzpomínal, že ta blížící se kometa v roce 1910 v jeho rodičích vzbuzovala jisté obavy. Noviny byly tehdy plné pesimistických spekulací o možnostech otravy následkem jedovatých plynů z ohonu komety, jímž měla Země projít, takže někteří lidé podlehnuvší panice a apokalyptickým náladám, reagovali velmi zmateně. Mnozí se opravdu připravovali na konec světa.

Je trochu jiné, když o něčem čtete v knihách a když vám někdo líčí vlastní zážitky. Tatínek mi o tom všem barvitě vyprávěl, takže jsem si to živě představovala, jako bych byla u toho, a v duchu jsem si strašně přála, aby se se mnou dožil dalšího příchodu Halleyovy komety.

Jenže průměrný lidský život je bohužel krátký. Spatřit dvakrát Halleyovu kometu, jejíž oběžná dráha kolem Slunce trvá sedmdesát pět let, mohlo opravdu jen velice málo lidí. Mark Twain se prý narodil i zemřel během úkazu Halleyovy komety, ovšem těžko si své narození mohl pamatovat.

Těšila jsem se docela dlouho, že se Halleyovy komety osobně dočkám, ale bohužel nakonec všechno bylo úplně jinak. V roce 1986, kdy se kometa opět přiblížila Slunci, nebyla prakticky vůbec viditelná.

Komety zvané vlasatice bývaly odjakživa považovány za posly špatných zpráv. I první světová válka působící po desítkách mírových let jako blesk z čistého nebe byla některými lidmi považována za důsledek Halleyovy komety. Lidé se často upínají k nějakým cifrám, ke kulatým letopočtům i k nebeským znamením, o nichž se domnívají, že mají něco věstit.

Jsem sice poměrně racionální typ a vím, že takové představy jsou neopodstatněné, ovšem i mně v jisté době přišlo na okamžik na mysl, zda Hale-Boppova kometa, viditelná poměrně jasně v roce 1997, neměla souvislost s mimořádnou povodní na Moravě několik měsíců poté. Hned jsem však tu možnost zavrhla jako nepravděpodobnou.

Proč vlastně má člověk tendenci věřit na souvislost cyklických i náhodných jevů v přírodě a v lidské společnosti a na jejich vzájemné ovlivňování? Proč máme tendenci dávat si do souvislosti hvězdné nebe nad sebou s něčím zdánlivě nesouvisícím - třeba s mravním zákonem v nás? Na přírodních jevech s dlouhou časovou periodou je fascinující právě to, že už je podruhé neuvidíme (jak se zpívá v Nohavicově písni „...až příště přiletí, my už tu nebudem, my už tu nebudem, ach pýcho marnivá...“).

Proč nás vůbec fascinuje doba, kdy už tu nebudem? Ta doba, kdy už tu nebudem, a tedy nemůžeme jistě vědět, zda něco bude právě tak, jak si to představujeme, bývala předmětem moderní science-fiction literatury, jejíž oblibu později vystřídala postmoderní fantasy, která ovšem naopak pojednává o době, co tu nikdy nebyla.

Možná se obliba sci-fi zase jednou vrátí, ale mohlo by se vrátit i něco jiného - třeba ten pocit našeho propojení s budoucností, tedy s dobou, kdy už tu nebudem. Bez tohoto pocitu se budou lidé bezvýchodně ztrácet v přítomnosti jako v nějakém labyrintu. Nebudou vědět, proč se vlastně narodili.

Podobným pocitem propojení s minulostí i budoucností, respektive s ním souvisícím vnitřním dialogem se zabýval Milan Machovec v knize Smysl lidské existence. V takovém vnitřním dialogu objevujeme, jak píše Machovec, co v našem životě mělo opravdový smysl. Uvědomujeme si, že náš život i naše smrt je epizodou v jakémsi úžasném reálném procesu, v němž „o něco jde“. A že jsme tak v jistém smyslu „součástí věčnosti“.

O Machovcově vnitřním dialogu píše též Michael Hauser v článku Teoretický antihumanismus a dialogický subjekt. Althusser a Machovec. Jako je vnější dialog (dialog s druhým člověkem) součástí procesu humanizace (společnosti nebo světa), je jím i dialog vnitřní. Jde o dialog, který se odehrává v nepřítomnosti druhých lidí. Tento dialog má několik stupňů a patří sem i dialog s Bohem (u věřících), ale také pomyslný dialog s mrtvým druhým (například se svými rodiči nebo s různými historickými postavami), případně s naším ideálním já.

Patří sem i dialog se smrtí, což je podle Machovce nejvyšší stupeň vnitřního dialogu. Jedná se o konfrontaci mého já s ne-já, s realitou, v níž už nijak nevystupuji. Vnitřní dialog je procesem humanizace subjektu, která je ovšem od humanizace vnější neoddělitelná. Hvězdné nebe nad námi samozřejmě není nezbytnou podmínkou vedení takového dialogu, ale mohlo by být jeho vhodným pozadím.

Někdo si možná pomyslí, že podobné věci nás odvádějí od řešení naléhavých politických úkolů dneška, jenže to není pravda. Člověk schopný vést vnitřní dialog samozřejmě žije dál aktuálními potřebami lidské práce a lidského soužití, řeší každodenní všední problémy, zároveň však prožívá jakoby druhý život, který je s tím prvním navzájem propojen.

Žije v přítomnosti, ale jedná přitom nadčasově - tedy z „hlediska věčnosti“. Žije s dějinami v bratrské jednotě, jak píše Machovec. Popravdě řečeno, Machovcův dialogický subjekt není revolučním subjektem, jakým je subjekt Slavoje Žižka. Ale dalo by se říct, že na rozdíl od něj je trvale udržitelný a také politicky tvořivý. Možná, že právě tohle je něco, co dnes potřebujeme.