Už hodně dlouho mi vrtá hlavou problém těch „normálních slušných občanů.“ Naposledy mi připomněly mediální komentáře k razantnímu zahájení volební kampaně neonacistů předposlední srpnovou sobotu, že by bylo dobré se nad ním zamyslet. Jasně, dovedu pochopit námitku, že v kupě na hlavu se nám řítících problémů je tenhle ten poslední, který by némlich teď bylo potřeba řešit. Ale vydržme.

Oni ti dobří občané sami o sobě by jistě problémem být nemuseli. Jinak ovšem už to může být s tím zoufalstvím, jedině jehož následkem se prý přidávají k extrémistům, táhnoucím na chudinské (nikoliv jen romské!) ghetto, když se nemohou domoci spravedlnosti prostředky běžnými v normální civilizované zemi na začátku 21. století. Tak se to aspoň tvrdí, opakovaně, monotónně, stále dokola.

Tvrzení, které se pořád dokola opakuje, bývá časem nejednou pokládáno za zjevenou pravdu, o níž se nepochybuje, a jíž ani není třeba dokazovat. Zkusme o ní přesto drze zapochybovat.

Jsem dalek toho, abych zpochybňoval celý komplex běžně uváděných socioekonomických, sociálně psychologických a politických příčin tohoto chování „normálních slušných občanů“. Jistěže na ně má vliv hospodářské krize, pokles životní úrovně, nespokojenost se způsobem správy věcí veřejných, celkový pocit (i životní) frustrace.