Už hodně dlouho mi vrtá hlavou problém těch „normálních slušných občanů.“ Naposledy mi připomněly mediální komentáře k razantnímu zahájení volební kampaně neonacistů předposlední srpnovou sobotu, že by bylo dobré se nad ním zamyslet. Jasně, dovedu pochopit námitku, že v kupě na hlavu se nám řítících problémů je tenhle ten poslední, který by némlich teď bylo potřeba řešit. Ale vydržme.

Oni ti dobří občané sami o sobě by jistě problémem být nemuseli. Jinak ovšem už to může být s tím zoufalstvím, jedině jehož následkem se prý přidávají k extrémistům, táhnoucím na chudinské (nikoliv jen romské!) ghetto, když se nemohou domoci spravedlnosti prostředky běžnými v normální civilizované zemi na začátku 21. století. Tak se to aspoň tvrdí, opakovaně, monotónně, stále dokola.

Tvrzení, které se pořád dokola opakuje, bývá časem nejednou pokládáno za zjevenou pravdu, o níž se nepochybuje, a jíž ani není třeba dokazovat. Zkusme o ní přesto drze zapochybovat.

Jsem dalek toho, abych zpochybňoval celý komplex běžně uváděných socioekonomických, sociálně psychologických a politických příčin tohoto chování „normálních slušných občanů“. Jistěže na ně má vliv hospodářské krize, pokles životní úrovně, nespokojenost se způsobem správy věcí veřejných, celkový pocit (i životní) frustrace.

Jistěže je ovlivňují pocity nespravedlnosti, že oni si musí vše, co mají, těžce zasloužit, zatímco jiný si prý žije bezstarostně a bezpracně na úkor společnosti - když tedy odhlédneme od toho, že najít práci se dnes leckdy rovná výhře v loterii. A ještě svým hlučným a expanzivním životním stylem ztrpčuje život těm slušným, pracovitým, po klidu toužícím.

Ale pak si musím položit otázku, proč jen to ghetto chudých, jehož obyvatelé jsou na tom ekonomicky i lidsky většinou ještě mnohem hůře než ti frustrovaní, je chápáno snad až jako onen mýtický Mordor, jako kvintesence všeho zla, když bychom našli leccos jiného, co by logicky mělo vzbuzovat stejné negativní pocity.

Co třeba takové každou noc od soumraku do úsvitu dunící diskotéky? Těch je (zatím) dokonce několikanásobně víc než chudinských ghett. Najdeme je snad v každém jen trochu obydleném místě, řev se od nich leckdy šíří na stovky metrů daleko, při příznivé povětrnosti i na kilometry, každou chvíli se tam něco semele, někdo se serve, někoho pobijou, dokonce tam občas někdo zemře na předávkování drogami šířenými na diskotékách kriminálním podsvětím.

Jeho členové i konzumenti drog krouží kolem, roste tu kriminalita, protože když není jiný zdroj, nezbývá než si peníze na drogu opatřit nějakou tou krádeží či loupeží. Kapitolou o sobě jsou pak bujaré návraty diskotáků domů. Samozřejmě, téměř nikdy před půlnocí a rozhodně ne všichni najednou, takže řvoucí party táhnou spícím městem na pokračování, co půl hodiny až do svítání, z rozjaření či frustrace ničící vše, co jim přijde do cesty.

Kdo nechce riskovat, zdaleka se jim vyhne. Ani to někdy nepomůže. A přece jsem ještě neslyšel, že by někdo ze zoufalství, protože správní orgány tvrdí, že nemohou nic dělat, že nemají potřebné zákonné páky, že nemohou přece omezovat svobodu podnikání a kdesi cosi, organizoval pochody proti diskotékám. Natož opakované.

Domníval jsem se vždy, a moje profese a praxe mě v tom přesvědčení léta utvrzovaly, že zoufalství je stav mysli dostavující se spontánně, jaksi automaticky vyplývající ze situace považované za bezvýchodnou, zejména u lidí duševně predisponovaných. Zdá se však, že „normální slušný občan“ nějak pozná, kdy se může tomu pocitu poddat a kdy nikoliv.

Mohlo by to být třeba tak, že hraje roli, kdo je příčinou těch pocitů zhrzení? Co si k němu lze bez nebezpečí dovolit? Jestli je to někdo, koho se netřeba bát, že bude na útočící dav třeba i střílet, nebo že uspořádá protipogrom, kdo se spokojí s nadávkami, kdo nemá na to, aby si odchytil a zjistil konkrétního útočníka, podal na něj trestní oznámení a vláčel ho následně léta po soudech, což by nakonec pro něj mohla být větší pohroma než muset snášet hlučnou partu v okolí.

Jistě, něco jiného by asi bylo, kdyby proti diskotéce vytáhli nácci. Ale ti to neudělají, dílem, že se také nejednou podílejí na tamním společenském ruchu, i oni potřebují někdy obnovit síly vyčerpané těžkou prací na zúrodňování národní líchy krví nepřátel, cizáků a méněcenných, hlavně ale proto, že ruchající jsou v drtivé většině správně bílí.

Ono to takto vypadá, že „normální slušný občan“ rád podlehne tomuto způsobu zoufalství, když je to relativně bezpečné, když se může schovat za záda útočících extrémistů, zařvat si, hodit kamenem, zažít nějaké to vzrůšo (novočesky adrenalin) v jinak dosti fádním, poklidném a relativně zabezpečeném žití — od konce nacistické okupace uplynulo už osmašedesát let, a ruské tanky v roce 1968 pětačtyřicátníci a mladší taky nezažili.

Nakonec, kolikrát v životě se usedlému tátovi od rodiny, ale viděl jsem třeba v ulicích Duchcova i pěkně rozeřvané maminy, jejichž slovník mi i v mých šedesáti rocích vháněl červeň do tváří, podaří takhle pěkně se v anonymním davu odvázat a ještě mít povznášející pocit, že se tak trošičku zasloužil o tuhlenctu — spravedlnost?

Akorát se někdy může přepočítat, jako před dvěma roky ve Varnsdorfu, kdy neonacisté na poslední chvíli před hradbou těžkooděnců koordinovaně couvli a „obyčejní slušní občané“ se nečekaně octli jako živé štíty před nimi. Extrémisté se zřejmě dobře obeznámili s příslušnými kapitolami z moderní historie, z pražského povstání jmenovitě, a kromě toho i oni dovedou pěkně po česku kombinovat.

Teď ještě mě napadá, zůstává „normální slušný občan“ normálním slušným občanem i poté, co si v davu rozjařeně zaskandoval: „Cikáni do plynu“?