Nedělní obědy u mámy v poslední době opanovalo téma šedesátiletého dubu, co roste u sousedů a ti nedávno plaše mezi řečí prohodili, že ho možná budou muset pokácet.

Všechny nás to vyděsilo: bráchu, mámu, mě. Ten strom je dominanta všech zahrad v bloku, je mohutnej a krásnej, po celej rok tiše šumí, je domovem rozmanitýho ptactva a teď by po něm měla zůstat jen díra a prázdný nebe.

Několikrát jsme na sousedy zazvonili a snažili se zjistit, co je k tomu vede. Prý jejich nový soused, lékař, co hrozí, že když se nějaká větev utrhne a něco spáchá na jeho zahradě, tak se bude soudit.

Ale doktor na přímou otázku odpověděl, že to není pravda, že on se naopak bojí, že strom chce porazit majitel, co na něj žaloval. Zamotaný jak detektivka dopoledne na Nově. A tak jsme společně se sousedkou Alenkou L. uspořádali akci: obešli jsme sousedy, dali dohromady sedm lidí a v houfu vyrazili za majiteli stromu.

Otevřela paní Věra, manželka souseda, co by kácel. Začali jsme prosbou, ať to ještě uváží. Předali jsme kontakt na arboristu, který prohlásil, že tak krásný strom neviděl, ani nepamatuje, a že se o něj bude starat, protože bydlí nedaleko. Zaručili jsme se, že se na náklady složíme. Když jsme odcházeli, měl jsem dojem, že paní Věra má v očích slzy.

Tohle líčení není venčení ega, je to snaha pozitivně inspirovat. Proti té strašidelné vyhlášce z pera ministerstva životního prostředí, že každý si na své zahradě může kácet, co chce. Taky se kolem vás tak nezřízeně kácí? U nás už vyhláška porazila obrovitý akát a mohutný smrk.