O vylučování

Alena Zemančíková

Je vidět, že jistá éra končí, že už není šance pro nové politické strany, založené těmi, kteří ze svých původních stran odešli. Je vidět, že politikové sociální demokracie cítí, že mimo stranu nemají šanci.

Pánové ze sociální demokracie, kteří se  sešli s prezidentem po volbách na tajné schůzce, vyloučili svého předsedu nejen z té schůzky, ale bez jeho vědomí a účasti i z týmu, který by měl vyjednat vládu.

Teď tohle jednání prezentují, zejména ústy chytrého právníka Jeronýma Tejce, jako projev vlastního názoru. Když se to provalilo, padlo několikrát i slovo o tom, že by měli naopak oni být vyloučeni, někteří říkají, že i ze sociální demokracie. Strašidlo vylučování obchází a vyvolává dávné křivdy.

Nejprve dávná příhoda. V sedmdesátých letech 20. století probíhalo velké vylučování z KSČ. Každý její dosavadní člen musel se dostavit k takzvané prověrkové komisi a složit svůj počet z vlastních postojů vůči Pražskému jaru a reformě politického režimu v Československu, zvané kontrarevoluce.

Rozhodující otázka se týkala názoru na internacionální pomoc vojsk Varšavské smlouvy, respektive souhlasu s jejich vstupem. Podle toho, zda vyslovili souhlas nebo nesouhlas, jednotliví prověřovaní buď zůstali, v případě jejich většího angažmá v inkriminovanou dobu s napomenutím a jakousi podmínkou, nebo byli vyloučeni z KSČ, tehdy podle ústavy vedoucí síly ve společnosti.

Největším překvapením bylo, kolik lidí se vstupem vojsk souhlasilo a tedy zůstalo. Ti vyloučení pak šli uklízet, mýt okna, topit a vrtat vodní vrty. Technická inteligence to měla trochu mírnější, ale i oni byli vyřazeni z jakýchkoli rozhodovacích procesů, lékaři byli zbaveni primariátů a tak podobně. Byla to velice hnusná doba, mohu potvrdit.

×