Politika civilizovaného světa je sice protínáním siločar nejrůznějších zájmů, ambicí a pomyšlení získat a udržet si vládnoucí pozici všemi, vesměs legálními, postupy, přesto je nejvíc blízká básnění, ačkoliv není příliš poetická, má svou nezaměnitelnou poetiku. Stranické programy, ovšem zejména konstrukce idejí, které jsou za nimi, jsou bezesporu nanejvýš metaforami světa, který si nesvedeme ani představit.

Politik, stejně jako básník, hledá v rozervaném světě asociace a záblesky, jenž člověka přivedou k vysněné katarzi, kterou zde můžeme volně přebásnit do lidového (byť neúplného) trojlístku: blahobyt, svoboda, spravedlnost.

Politická touha po blahobytném, spravedlivém a svobodném uspořádání světa je trvale marná, ne jinak, než básníkova tužba po lásce, Bohu a štěstí, abychom zmínili něco příkladů z poezie (opět - jak jinak - neúplně).

Bez snů a tužeb v politice se ovšem neobejdeme, stejně jako bez poezie, o které si leckdo naivně myslí, že je již pohřbena, aniž si uvědomuje, že hodíme-li do hrobu básníka s jeho čtyřveršíky, letíme hned za ním.

Dělící čára veřejného života v Česku dnes nevede mezi světem sociální lyriky levice a cynickými epigramy pravice. Demarkační zóna odděluje básníky a prozaiky, bez ohledu na talent, charakter a předpoklady jednotlivců té které skupiny. Zde není rozdílu mezi Kalouskem a Sobotkou, Kubou a Filipem, Bělobrádkem a Liškou. Všichni jsou básníky politiky. Každý z nich žije představou uspořádat svět dle politických pravidel.