Daně v rukou občanů
Tomáš TožičkaParticipativní rozpočet je zásadním krokem na cestě k participativnění demokracii. Tedy k takové správě společnosti, kde vláda skutečně náleží lidu, a nikoli politickému establishmentu.
Participativní rozpočet je jedním z účinných nástrojů samosprávy, který má přiblížit rozhodování ve smyslu subsidiarity co nejblíže lidem, jichž se takováto rozhodnutí nejvíce dotýkají. Participativní rozpočet ve většině svých podob dává občanům možnost ovlivňovat zásadním způsobem toky financí v obcích, regionech a někdy i v jednotlivých státech.
Stručně to popsal Ivo Bělohoubek již v roce 2002 v Sedmé Generaci
Participativní rozpočty mají ještě jeden efekt, který se do budoucna jeví jako strategická deviza: pěstují politickou kulturu a vychovávají občany, angažující se v řešení problémů svého města. Tímto se občané stávají důležitým aktérem lokální politiky a vytvářejí skutečnou občanskou společnost. Ta se pak konkrétní každodenní praxí, spíše než obecnými prohlášeními o boji proti neoliberalismu, stává politickou protiváhou virtualizující se „globality“, jak by nepřítele lokality nazvali Manuel Castells nebo Zygmunt Bauman.“
Než se začneme bavit o participativním rozpočtu, musíme si říci, co je komunitní práce. Ta je totiž předpokladem úspěšné aplikace téměř každé participativní techniky určené k efektivnějšímu a transparentnímu řízení společnosti občany.
Rozvojová komunitní práce (Community organizing) je proces, ve kterém jsou lidé žijící ve stejném prostředí, v podobné situaci, atp. přivedeni k tomu, aby jednali ve společném zájmu a prosazovali společný prospěch. Tato činnost může být koordinována organizací, sítí institucí, nebo ad-hoc utvořenou skupinou v rámci dané komunity. Spolupráce s vnějšími aktéry samozřejmě není vyloučena, a naopak může celé věci prospět.
Komunitní pracovníci spolupracují aktivně s členy komunity, spoluorganizují setkání různé rozhodovací úrovně, hledají podporu u sociálních, komunálních a stáních institucí a dalších relevantních aktérů. Cílem rozvojové komunitní práce je najít realistické a proveditelné možnosti zlepšení situace komunity, a to prostřednictvím vlastních sil a za pomoci zvýšené účasti na celkovém politickém rozhodování. Výsledkem je posilovaní vlastních kapacit občanů a demokratizace veřejné správy.
Komunitu mohou tvořit lidé spojení společným zájmem, problémem nebo žijící na stejném místě. Komunitu lidé tvoří tím, že společné problémy a zájmy sdílejí a podílejí se nějakým způsobem na jejich řešení.
Vznik participativního rozpočtu
Vznik participativního rozpočtu je spojen s Porto Alegre — hlavním městem brazilského státu Rio Grande do Sul. Vládnoucí levicová Strana pracujících zavedla tento model v roce 1989. Na počátku se procesu zúčastnilo tisíc občanů, během dvou let stoupl počet na osm tisíc a v následcích letech se ustálil na dvaceti tisících účastníků. Participativní rozpočet byl následně zaveden v celém federativním státě Rio Grande do Sul a v roce 2002 se tam na tvorbě PR podílelo čtyři sta tisíc lidí. V současné době se občanské iniciativy a mnozí politici snaží zavést participativní rozpočet i na celobrazilské úrovni. Ruku v ruce s tím se tam také rozvíjejí další aktivity, které umožňují občanům podílet se na veřejné správě.
Postupem času se začala zapojovat další města v Latinské Americe, v Evropě i v Severní Americe.
Definice a stručná charakteristika
„Participativní rozpočet je proces demokratického a dobrovolného spolurozhodování — skrze něj občané rozhodují přímo a ve spolupráci s jejich vládami či zastupitelstvy o směrování veřejných zdrojů, které budou užity exekutivou pro implementaci sociálních politik i programů a prací na infrastruktuře a to vše pro podporu lokálního rozvoje.“
K tomu je možno připojit několik obecných zásad.
Jako politický nástroj a veřejný transparentní proces má proto participativní rozpočet potenciál přispívat ke zvýšení občanských aktivit.
V Evropě začaly první pokusy s implementací partticipativního rozpočtu v Grottammare v Itálii v roce 1994, v Salfordu v UK v roce 1996 a v Mönchweileru v Německu v roce 1998. Rozšíření participativního rozpočtu se se do Evropy přeneslo především díky Světovému sociálnímu fóru, které se konalo v roce 2001 v Porto Alegre.
Velké množství aktivit a procedur zaměřených na demokratizaci přípravy a tvorby rozpočtu je možno nalézt ve Španělsku, Francii a Německu. Zajímavé iniciativy můžeme také sledovat v Británii, Portugalsku a Polsku. V roce 2012 zahájili také v Bratislavě pilotní projetkt participativního rozpočtu na rok 2013.
Největším městem s participativním rozpočtem ve Španělsku je Córdoba s více než tři sta tisíci obyvatel. „Občanský rozpočet“ zavedený v Córdobě je velmi podobný modelu z Porto Alegre — především v zaměření na občany jak o de facto rozhodující sílu a také v tom, jak je zacílen na investice a projekty.
Britský Bradford zavedl model, který poskytuje fond pro investice a projekty v oblasti sociální práce, životního prostředí a kultury. Komise, která je velmi nezávislá na komunální administrativě, vybírá z velkého množství návrhů v souladu s připraveným seznamem priorit.
Přístupy zvolené ve Francii a v Německu mají často spíše konzultativní charakter. Exekutiva má mnohem více možností k finálnímu rozhodování a také může modifikovat a upřednostňovat předložené návrhy. Ve francouzském městě Bobigny primátor nad to ještě zveřejňuje hodnotící zprávy na veřejných mítincích v každé čtvrti.
V Německu vláda Porýní — Vestfálska iniciovala modelový projekt „Rozpočet občanských komunit“ ve spolupráci s Bertelsmannovo nadací. Na začátku roku 2001 byla jako startovací města vybrána Castrop-Rauxel, Emsdetten, Hamm, Hilden, Monheim am Rhein a Vlotho. Bylo vyzkoušeno mnoho modelů, které se měly později realizovat šířeji a byly následně shrnuty ve zprávě a manuálu. Výsledkem byla nakonec série reorganizačních změn v roce 2003, které měly zajistit více participace občanů na tvorbě obecních rozpočtů. Slibnější rozvoj zaznamenal Berlín. Ve čtvrtích Lichtenberg, Marzahn-Hellersdorf and Mitte bylo rozhodnuto zavést participativní proces pro přípravu, schvalování a monitorování komunálních rozpočtů.
První městskou samosprávou v USA, která zavedla participativní rozpočtet je 49. okrsek Chicaga. Jeden z členů městské rady se k tomu rozhodl využít částku 1,5 milionu USD, kterou každý z radních od poloviny devadesátých let dostává k tomu, aby ji využil ve svém obvodu na infrastrukturní projekty. V roce 2009 zastupitel 49. okrsku Joe Moore svolal na čtyřicet představitelů občanských, církevních a politických organizací, kteří zformovali řídící komisi. Ta připravila pravidla a vede celý proces participativního rozpočtu. Proces započal v listopadu 2009 sérií shromáždění v osmi čtvrtích a jednou celoobvodní schůzí pro španělsky mluvící komunitu. Na těchto setkáních byl představen proces PR a občané byli požádáni o předkládání projektů. Výsledkem jednání bylo nalezení dobrovolníků, kteří dále připravovali finální verze projektů jednotlivých čtvrtí. V březnu 2010 se tito zástupci setkali s obyvateli na druhém kole jednání, kde měli účastníci možnost připomínkovat projekty, nebo je i vyjmout ze seznamu. Po zapracování připomínek občané nad šestnáct let mohli hlasovat pro maximálně osm projektů.
Problémem chicagského PR je, že se na něm jen málo podílí lidé z minorit, z nízko-příjmových skupin a mladí — nejvíce projektů bylo podány staršími bělochy… Přitom 49. obvod má jednu z nejrozrůzněnějších populací, ať již z hlediska etnických či ekonomických rozdílů. Proto se radní Moore a řídící komise snaží zavést nové postupy, které by začlenily málo representované skupiny.
Na schématech je vidět, jak probíhají procesy participativního rozpočtu v různých městech. Tabulka z Porto Alegre již zahrnuje tematické skupiny, které se zabývají strategičtějším plánováním. U Porto Alegre je navíc výhodou pro participativní rozpočet, že rozpočtové otázky jsou kompletně v rukou primátora města, který se tak může poměrně snadno pro participativní rozpočet rozhodnout.
Komunitní práce, školení, tematická příprava
Žádný nový nástroj se do širšího povědomí nedostane bez náležité osvěty a vzdělávání. Informovanost občanů ovšem nemůže být postavena na vyvěšování oznámení na informační tabuli kdesi na radnici. Tady se právě otevírá pole pro působení komunitní práce a iniciačních skupin občanů. Vznik sousedských fór a kultivovaná diskuse o veřejných záležitostech nejsou jednoduchou záležitostí a výsledky se dají očekávat spíše v rozsahu let než měsíců. Následně však přispívají ke stabilitě obce a ke zlepšování kvality života v ní.
Kromě jednotlivých investic se v praxi ukázalo také jako důležité, přemýšlet tematicky. Tedy nad tím, jak mají být investice dlouhodobě rozloženy, do jakých sektorů, jak co prospívá lokální ekonomice a pod.
Projektový koncept PR a více účastníků
Existují i formy participativního rozpočtu, kde jsou možnosti občanů velmi limitované. Jedná se například o koncept projektového financování, kdy město vyhradí nějakou část rozpočtu a tu nechá otevřenou návrhům občanů a občanských iniciativ. Tato forma financování byla však známa již před zavedením participativního rozpočtu jako různé druhy charitativních fondů. Do tohoto fondu vkládají donoři peníze jen s velmi obecnými podmínkami (například snižování chudoby) a více či méně nezávislá komise pak vybírá z projektů, které se o tyto peníze ucházejí. Je to jiná forma financování, než když donoři kladou jasné požadavky na to, má být financováno (např. budování chráněného bydlení).
V některých městech je do tohoto projektu zapojeno ještě více donorů než jen samotné město, například velké místní či nadnárodní firmy.
Výhodu i zde zůstává, že se tak zvyšuje možnost zapojení občanů do zkvalitňování veřejného prostoru a roste jejich potenciál ke společným aktivitám. Ovšem reálně je jejich podíl na správě komunálního rozpočtu nulový.
Na cestě k plnoprávnému občanovi
Participativní rozpočet je zásadním krokem na cestě k participativnění demokracii. Tedy k takové správě společnosti, kde vláda skutečně náleží lidu, a nikoli politickému establishmentu. K tomu, aby hlas občanů přispíval k řešení společenských a ekonomických záležitostí, byl efektivně slyše a nebyl manipulován, je potřeba několik věcí. Tou první je bezpochyby aktivita samotných občanů. Bez jejich aktivity k žádné změně nedojde. A pak je třeba změnit instituční uspořádání tak, aby se každý, kdo má zájem, mohl účinně podílet na životě své obce i širšího společenství, v němž žije. Participativní rozpočet je jednou z aktivit, která ukazuje, že je to možné a že právě tato forma správy, dokáže zajistit lidem důstojný život.
Článek byl připraven ve spolupráci s portálem www.udrzitelnost.cz, kde můžete najít další informace k problematice lokální ekonomiky a managementu lokálních cyklů.
Tyhle experimentální ekonomie fungovaly již před desítkami let. Kapitalismus neohrozily. I když dnes o nich ví více lidí, systém je nastaven tak, aby je bylo lehké zlomit. Společné vlastnictví je největším ďáblem, kterého neoliberalismus vymycuje. Společné rozhodování je jeho bratrem.
Kdyby se výše uvedená společenství domohla nějakého majetku, který by bylo možno uzmout a neměla ochranu např. v Brazili v levicové vládě, bylo by brzy po nich.
Naše legislativa je přímo nepřátelská vůči podobným formám a nevím o tom, že by ji v tomto směru chtěly levicové strany změnit. Vždyť i levicoví politikové u nás blouzní o Růstu růstu.
Nejrevolučnějším počinem levice u nás za posledních 20 let je návrh na banku, vlastněnou státem. Což sice není málo, ale vsadím dva měsíce staré botky, že z toho nic nebude.
Levice je, ač si to nepřizná, příliš v zajetí neoliberalismu. Po prohře tzv. socialismu ztratila víru. Je v situaci nevolníka, který si po útěku od pána pár let užíval s ostatními chaotickou svobodu, ale když se většina rozhodla, pod vlivem krásných slibů, vrátit do poroby, tak přestal věřit, že je možné žít jinak.
Levice nevytváří alternativy, nemá ideu, ve kterou by věřila. Vylepšovaný neoliberalismus je naprd. Je to jak sázet macešky na cestě korečkovému rypadlu. Sice to pomůže na čas nějaké skupině obyvatel, ale není to řešení dlouhodobé. Co tady levice těžce za 4 roky ve vládě prosadí, to pravice za týden shodí a jede dál raketovým tempem.
Jasně, vše je o systému. Co tady tak asi levice může dělat, když nemá páky na to, aby vládla ekonomii země. A i kdyby se jí to povedlo, jako člen Unie by dostala brzo pořádně za uši. Raději toho nechám, ta skutečnost je moc depresivní.
Takže díky za studii, jak to někde jde, ale je to pro nás takové, jako když se v zimě díváme na dokument o Havaji. Pěkné na podívání, bohužel nedostupné a u nás nerealizovatelné.