Ať už si o Karlu Schwarzenbergovi myslíme cokoliv, v jednom má nepochybně pravdu: Češi a Rakušané jsou si blíže více, než si myslíme. A to jak v pocitu ze své politiky, tak i nově v jisté afinitě k  stranám „podnikatelského typu“. V Rakousku tento typ ztělesňuje projekt osmdesátiletého rakousko-kanadského byznysmena Franka Stronacha, který podle všeho v nedělních parlamentních volbách bude slavit úspěch.

Stronachova strana s jednoznačně znějícím názvem Team Stronach für Österreich oficiálně vznikla 25. září 2012 a kromě značné pozornosti v médiích se jí hned na počátku podařilo uloupnout i několik poslanců dolní komory rakouského parlamentu. To bylo pro registraci strany do voleb na celostátní úrovni ostatně nezbytné, neboť rakouské volební právo předpokládá buď notářsky ověřené podpisy celkem 2600 občanů ze všech spolkových zemí, nebo právě podpisy alespoň tří poslanců stávající Národní rady. Této druhé podmínce Frank Stronach dovedl dostát díky sociálně demokratickému poslanci Köferovi a dvěma bývalým členům někdejšího Haiderova Svazu za budoucnost Rakouska (BZÖ) Tadlerovi a Lugarovi, kteří všichni také do jeho uskupení vstoupili. K nim se vzápětí přidali další tři poslanci za BZÖ, takže Stronach mohl v listopadu postavit i vlastní poslanecký klub.

Stronachova formace o sobě ale nedala slyšet jen na centrální úrovni a začala si pilně budovat pozice i v jednotlivých spolkových zemích. Od podzimu 2012 již dokázala promluvit do zemských voleb v Dolním Rakousku, Korutanech a Salzbursku vždy se ziskem od osmi do dvanácti procent hlasů, přičemž v posledních dvou zmíněných zemích se stala i součástí zemské vlády. Z dosud konaných zemských voleb tak hluboko za očekáváním zůstal Team Stronach s třemi procenty hlasů pouze v Tyrolsku, což však je možné svést na vyšší fragmentaci tamější stranické krajiny a na spory o podobu kandidátky uvnitř tyrolského Teamu samotného.

Kde se vzal?

Kdo je tedy Frank Stronach, který si tak lehce získal nemálo příznivců a je s to přivést své kandidáty také po neděli do parlamentních lavic? Štýrský rodák pochází z chudých poměrů, narodil se 6. září 1932 jako nemanželský syn tovární dělnice a komunistického funkcionáře. V dvaadvaceti letech vycestoval jako vyučený nástrojář do Kanady, kde začal od píky podnikat nejprve ve zpracovávání kovů, později přešel na výrobu automobilových náhradních dílů. Jeho podnikání výrazně napomohla kanadsko-americká obchodní smlouva z roku 1965, podle níž náhradní díly pro v Kanadě prodávané automobily musely z šedesáti procent pocházet od kanadských výrobců. Stronachova firma Magna International se pak brzy stala dominantním dodavatelem náhradních dílů v Kanadě a významným hráčem v téže branži i v USA.

V osmdesátých letech rozšířil Stronach své aktivity i na Evropu, vracel se na část roku do Rakouska a postupně se mu podařilo získávat se svou finanční skupinou majetkové podíly v krachující automobilce Steyr-Daimler-Puch, již pak pod jménem Magna Steyr směroval k výrobě komponent pro Mercedes-Benz, BMW a DaimlerChrysler včetně vlastních sportovních vozů MILA. Současně se Stronach výrazně exponoval v rakouské fotbalové lize (jako strategický partner FK Austria Wien i prezident Rakouské spolkové ligy), dostizích a sázkařském průmyslu. A v roce 2009 se pokoušel — nakonec bez úspěchu — převzít krizí zmítaný Opel.

Tyto posledně zmíněné aktivity ale již začínají vrhat na Franka Stronacha stín, neboť zde vychází najevo sepjetí jeho byznysu s politiky, jejichž líhní i obročím se Stronachova finanční skupina Magna stala. K jejím zaměstnancům totiž v devadesátých letech patřil například Karl-Heinz Grasser, který jako rakouský ministr financí v roce 2003 rozhodoval o prodeji státního podílu v huti Voestalpine právě Magně, kdy až po veřejné kritice však spolková vláda i Stronach sám od tohoto dealu ustoupili.

Otazníky rovněž vzbuzovalo angažování bývalého sociálnědemokratického kancléře Franze Vranitzkého do dozorčí rady Magny International, exministra dopravy za Svobodné (FPÖ) Matthiase Reichholda a poslance za Svobodné a  BZÖ Petera Westenthalera v managementu Magna Steyru, což se stalo ve všech případech bezprostředně po jejich odchodu z politiky. Frank Stronach se ale postaral i o reprezentanty konzervativních lidovců (ÖVP), byť zde jen na zemské úrovni v podobě zaměstnání štýrské exhejtmanky Waltraud Klasnicové a bývalého radního Herberta Paierla v Magně. Umístění lidoveckého předsedy parlamentního rozpočtového výboru Güntera Stummvolla v dozorčí radě Stronachovy sázkařské firmy Merkur Entertainment AG bylo po vlně veřejné kritiky nakonec znemožněno.

Stronach se ale v zaměstnávání bývalých politiků neomezuje jen na Rakousko a sahá i do sousedního Německa: příkladem je bývalý zemský premiér Durynska Dieter Althaus (CDU) pracující nyní jako lobbista a konzultant pro Magnu, což je myšleno patrně jako odměna za jeho podporu ještě z pozice premiéra nakonec nezdařenému převzetí automobilky Opel.

Podobnosti s Babišem

Frank Stronach a jeho spojení s politikou tedy vskutku není nepodobné příběhu českého Andreje Babiše, jehož vzestup na hospodářské scéně země byl také doprovázen blízkými kontakty s ministry a premiéry, třebaže na rozdíl od Stronacha zatím nikoho z bývalých vrcholových politiků ve svých podnicích přímo nezaměstnal.

Oba jako začínající politiky spojuje rovněž na jedné straně protikorupční rétorika, plédování za „odbornost v politice“, na druhé straně ale nepochopení úlohy veřejnosti v demokratické politice, zračící se v jejich neochotě více poodhalit své příjmy a financování strany. Babiš tu sází více na dobrozdání auditorské firmy před transparentním účtem a pro jeho rakouského kolegu před časem představovalo problém doložit, jak velká část z jeho celkových příjmů byla v posledních patnácti letech daněna v Rakousku. Veřejnost se nakonec musela spokojit se sdělením částky devatenáct milionů euro, avšak bez jakékoli relace ke Stronachovu celkovému jmění a daňovým odvodům v Kanadě a ve Švýcarsku. Stronach je navíc jako soukromá osoba nadále trvale hlášený v Kanadě a k přehlášení a přenesení svých veškerých daňových povinností do Rakouska se po svém možném zvolení do Národní rady příliš nemá. Zákon takovouto situaci nijak neupravuje.

A konečně oba politici-podnikatelé mají společnou nechuť k novinářům a jejich práci: takže zatímco Babiš se pokoušel intervenovat v redakci svých Lidových novin ohledně z jeho pohledu nedostatečného zpravodajství o aktivitách ANO, Stronach si na konci roku 2012 zase od novinářů vymiňoval podepsání zvláštního formuláře, jímž si ex-post vymiňoval autorizaci a opravy všech svých interview.

Z výše uvedeného by se tedy osoba Franka Stronacha neměla jevit jako příliš atraktivní, podobně jako by to mělo být u Andreje Babiše s jeho podnikáním a způsoby. Nicméně zatím poměrně významné voličské preference obou podnikatelů, kteří si patrně chtějí na stáří splnit svůj sen o výstupu ze stínu na výsluní a hrát politickou i obchodnickou roli současně, svědčí o opaku. Dávat to za vinu pouze „hlouposti“ a „krátké paměti“ jisté části voličů ale nelze. Určující se zdá spíše realita, do níž oba pánové vstupují. A ta ani v případě Rakouska není nikterak povzbudivá.

Rakouský kontext

Onu rakouskou realitu charakterizuje „věčná“ velká koalice mezi sociálními demokraty (SPÖ) a lidovci (ÖVP), přičemž politici obou těchto stran spolu s Haiderovými pohrobky z BZÖ v posledních letech zabředli do vážných skandálů. Politickou scénou otřásla v posledních měsících kupříkladu aféra Telekom, kdy zejména lidem z ÖVP je vyčítána přinejmenším povědomost o černém financování Haiderova BZÖ skrze spolčení s několika nyní souzenými manažery polostátního Telecom Austria. Sociální demokraty z SPÖ zase poškodilo utopení části financí spolkové země Salzburg v burzovních spekulacích a sám současný kancléř Faymann čelil měsíce podezření, že měl jako ministr dopravy vyvíjet tlak na vedení Rakouských drah ve věci umísťování firemní inzerce v prospěch jemu nakloněných Kronen Zeitung.

Jedinými stranickými aktéry bez zatížení z korupčních praktik jsou věčně opoziční zelení a od s Haiderem kdysi rozkmotření Svobodní (FPÖ), kteří však mohou odrazovat protipřistěhovaleckou a eurokritickou rétorikou. A do této situace, kdy v široké veřejnosti vládne pocit, že „politika je zablokovaná“ a „nic se nehýbe“, vstupuje — až na občasné nepromyšlené výstřelky jako schvalování trestu smrti — umírněně se tvářící Frank Stronach a jeho Team. A slibují především konec korupce, například skrze zákaz jakéhokoliv sponzoringu politických stran mimo státní příspěvek.

Že ale stronachovci z privátních peněz svou stranu vůbec mohli vybudovat a že jejich zakladatel byl léta aktérem a jeho podnikatelské aktivity součástí systému, jejž mnozí vnímají jako klientelistický, o tom se již mlčí a jediný, kdo na to upozorňuje, je pravicový populista z FPÖ Strache. I to má Frank Stronach a jeho Team s Andrejem Babišem a jeho ANO společné. Po neděli, respektive za měsíc se dozvíme, jestli jim volič nakonec uvěří a vyšle do celostátní politiky, nebo jim pouze ironicky „poděkuje za dáreček“ jako rapper Otto Normalverbraucher.