Asi století trvá spor, zda využívat jen monetární nástroje, či i fiskální. Základ je jednoduchý: při dané stabilní rychlosti oběhu peněz se změny v nabídce peněz hladce přenesou do změn reálného hrubého domácího produktu. Pokud hypotéza stabilní rychlosti oběhu platí, nedojde k inflaci, „jen“ k nezaměstnanosti. Axiom ale neplatí.

Kdyby se k regulaci objemu peněz lépe využily výrobní faktory, to je práce, půda a kapitál, reálný HDP by se přiblížil potenciálnímu (HDP s plným využitím výrobních faktorů). Předpokladem ale je úplná liberalizace cen s plynulým vyrovnáváním nabídky a poptávky. Tedy žádná omezení z kolektivní smlouvy na rok či delší období, ani minimální mzdy.

Monetaristický model fungování ekonomiky povýšil na hlavní proud ekonomiky Milton Friedman. V praxi se uplatnil v roce 1982 v USA. Tím pro praktickou nevyužitelnost skončil. Nezabránil vyšší inflaci, zvýšil nezaměstnanost, snížil růst.

V krizi v politice znovu převládla Keynesova teorie odvozená z analýzy velké krize třicátých let 20. století: využít v krizi nevyužívaných výrobních faktorů, zejména práci, s použitím podpůrných fiskálních opatření v podobě veřejných investic.

Na unijní úrovni měl v současné krizi prioritu finanční sektor. To Česká republika nepotřebovala, protože rozhodující část sektoru po nevratné státní pomoci přešla předtím na zahraniční společnosti.

Problémy vlády

„Zesnulá“ vládní koalice preferovala jednoduchost monetárních zásahů: odbornost redukují na politikářství. Fiskální opatření bez odborných znalostí nelze využívat. Lepší je privatIzace. Privatizace veřejného sektoru se dá vysvětlit jeho nižší efektivností proti soukromému sektoru; veřejný sektor se současně označuje za hlavní zdroj korupce. Jen se nehodnotí jako zdroj korupce sám proces privatizace.