Premiér Petr Nečas, zřejmě v rámci přesvědčovací kampaně k tzv. reformám, vystoupil v úterý na půdě Filozofické fakulty UK. Špatně naučenými gesty rozhodného muže, která si pamatujeme z jeho předvolebních vystoupení a billboardů, doprovodil svůj pohled na výzvy, před kterými stojí Česká republika. Zoufalou snahu zalíbit se publiku doplnil trestuhodnou snůškou lží, polopravd a primitivizujících tvrzení, která dala nahlédnout do intimních zákoutí uvažování současné vládní garnitury.

Za největší výzvy označil ve svém projevu zvyšující se věk dožití ve spojení s nízkou porodností a vnější zadlužení. Aby ilustroval jejich naléhavost a odůvodnil tzv. reformy, pustil se do výkladu, který by mohl sloužit jako etalon snůšky lží a manipulativních interpretací skutečného stavu. Považujeme za žádoucí jeho lži korigovat.

Premiér zahájil alarmujícím konstatováním, že v současné době je poměr starobních důchodců k ekonomicky aktivnímu obyvatelstvu 1:2 a v roce 2050 bude tento poměr 1:1, a proto je nutné zavést tzv. druhý, soukromý penzijní pilíř. Neztratil smysly natolik, aby se pokusil přesvědčit auditorium o efektivnosti a bezpečnosti tzv. úspor v tomto pilíři. Je na místě připomenout, že reálné zhodnocení úspor v současných penzijních fondech je na úrovni MÍNUS 0,4 procenta, tedy, že se tyto úspory znehodnocují. Je na místě rovněž připomenout krachy penzijních fondů, které nemusejí být způsobeny pouze rozkrádáním, nekompetencí nebo hospodářskými krizemi. Problémy mohou být stejně tak způsobeny nepředvídatelnými vnějšími vlivy, vzpomeňme jenom potíže britských penzijních fondů v souvislosti s katastrofou ropné plošiny BP v Mexickém zálivu. Těmto jemným detailům se premiér vyhnul. Spokojil se se lží o vlivu demografického vývoje na počet důchodců, kterou je nutno uvést na pravou míru.

Za prvé poměr starobních důchodců v ČR je v současné době nikoliv 1:2, jak uvedl, ale 0,76:2. Zde se tedy dopustil premiér chyby téměř 25 %. Dále zamlčel, že ve Sněmovně se právě hlasuje o tzv. malé důchodové reformě. Ta má na základě výroku Ústavního soudu posílit prvek zásluhovosti při výpočtu penzí. Rozpočtová junta, která sebe sama nazývá vládou rozpočtové odpovědnosti, však do této tzv. reformy navíc integrovala prodlužování věku odchodu do důchodu až na hranici 67 let (a umožnila jeho další zvyšování i za tuto hranici). Prostá projekce tohoto faktu do demografických dat ukazuje, že v roce 2050 bude poměr důchodců k ekonomicky aktivním občanům 0,96:2, tedy stále ještě pod úrovní, kterou premiér uvedl jako úroveň dnešní. Prodloužení věku odchodu do důchodu tedy nebezpečí demografického vývoje eliminuje, a tím padá i základní argument pro nucený vznik penzijních fondů. Premiér publiku prostě lhal.

Jeho vystoupení k zadlužení ČR bylo ještě kontroverznější. Zahájil konstatováním, že ČR je akutně zadlužením ohrožena, a je tedy nutné pokračovat v politice škrtů a tzv. reforem. Průměrná úroveň zadlužení v EU se přitom pohybuje na úrovni 75 % HDP, v ČR je na úrovni 38 % HDP. Ze samotného poměru těchto hodnot nelze odvodit žádné zásadní závěry. Skutečností však je, že od roku 2008 zadlužení prudce narůstá. Žádná z vlád v posledních pěti letech nedokázala tento trend zvrátit. Lví podíl na tomto vývoji státních financí má místopředseda TOP 09, ministr Kalousek, který je mimo jiné autorem rozpočtu 2009, jenž skončil schodkem ve výši 18 %, tedy na hodnotě převyšující schodky jak Řecka, tak Irska a Portugalska. Zůstává otázkou, zdali se jedná o nekompetenci, nebo úmyslnou manipulaci státními financemi, která má dodat věrohodnosti masivnímu útoku na sociálně soudržný stát, jehož jsme svědkem v podání této vlády tzv. rozpočtové odpovědnosti.

Premiér konstatoval, že je nutné snižovat výdaje státního rozpočtu omezením sociálních dávek a důchodů a podporovat konkurenceschopnost prostřednictvím redukce tzv. vedlejších nákladů práce. Nezmínil se ani slovem o možnostech zvýšení příjmů státního rozpočtu ať už zvýšením některých daní, nebo zdaněním dosud nezdaněných finančních a bankovních operací. Na přímý dotaz, proč vláda nezvýší majetkové daně, jak ostatně navrhuje i NERV, premiér odpověděl dvojí polopravdou. Za prvé je redukoval na daň z nemovitosti a taktně pomlčel o možnostech progrese daně dědické a darovací a zadruhé zpochybnil smysl vyšší daně z nemovitosti argumentem, že by na ní vydělaly rozpočty měst, nikoliv státní rozpočet. Schodky veřejných rozpočtů jako celku tedy premiérovi zjevně nevadí.

Vrcholu pak výklad reformního úsilí vlády dosáhl tezemi o konkurenceschopnosti. Opakovaně se odvolával na ekonomickou autoritu Járy Cimrmana a prohlásil, že s realitou finančních trhů nelze nic dělat. Naopak, musíme se hodně reformně snažit, abychom u nich neztratili dobré jméno, protože by nám to jinak na dluhové službě pěkně spočítaly. Pokud by Česká republika na mezinárodním poli vystupovala za jejich regulaci, byli bychom prý „za podivíny“. Asociální reformy jsou tedy asi v zájmu finančních trhů a zvýší náš rating a konkurenceschopnost. Tak se všichni pěkně snažme. S odvoláním na konkurenceschopnost se Petr Nečas také vyslovil proti rušení stropů plateb sociálního a zdravotního pojištění. Navzdory doporučení OECD, kterou se sám často zaštiťuje. Na zachování daňové degrese, kdy bohatí odvádějí státu menší podíl svých příjmů než chudí, premiér Nečas nedá dopustit — prý kvůli konkurenceschopnosti naší společnosti.

Tato jeho tvrzení a ignorování faktů je nutné uvést na pravou míru. Za prvé je nutné konstatovat, že řešení situace státních financí není možné pouhým škrtáním výdajů a přenesením jejích nákladů pouze na obyvatelstvo prostřednictvím navýšení DPH nebo snížením objemu mezd ve státním sektoru. Tyto dvě položky přinesou rozpočtu přibližně 40 — 50 miliard korun. Vláda je ovšem plánuje okamžitě použít jednak na vyrovnání výpadků příjmů státního rozpočtu z důvodů důchodové reformy a jednak na pokrytí výpadku příjmů, který je plánován v daňové reformě. Dopad těchto vlivů na státní finance je tedy nulový, dluh snižován nebude.

Za druhé je nutno konstatovat, že snižování tzv. vedlejších nákladů práce nepřinese žádné zvýšení konkurenceschopnosti naší ekonomiky. Ta je dána poměrně vysokou úrovní zapojení do mezinárodní dělby práce, vysokou úrovní pracovní síly a rozvinutou infrastrukturou, nikoliv cenou pracovní síly. Ostatně v ČR jsou průměrné měsíční náklady na pracovní sílu asi 1 200 eur, zatímco v Německu okolo 3 500 eur. Pro úplnost — v Číně, se kterou chce zřejmě naše vláda soutěžit, je tato úroveň kolem 150 eur. Konkurenceschopnost naší ekonomiky je naopak omezována zvyšováním sociálního napětí, erozí vzdělávacího systému, amatérským hodnocením výsledků vědy a výzkumu a stále novými pokusy o privatizaci dosud fungujících veřejných služeb, zejména zdravotnictví.

Za třetí je nutné konstatovat, že arogance, se kterou vláda tvrdošíjně odmítá řešit příjmovou stránku rozpočtů, se jeví na pozadí globálního tlaku na regulaci finančního sektoru nejen krátkozrakou, ale doslova škodlivou. Zavedení selektivní DPH na vybrané finanční operace by mohlo přinést státnímu rozpočtu až dvacet miliard korun ročně. Vláda touto částkou pohrdá.

Za čtvrté je nutné konstatovat, že tato vláda, která se tak ráda ohání právem a spravedlností, nevěnuje nejmenší pozornost rozkrádání státních a evropských prostředků prostřednictvím veřejných zakázek. Evropské i národní odhady rozsahu těchto ztrát se pohybují mezi 40-60 miliardami korun.

Premiér tedy nelhal, když tvrdil, že otázka zadlužení země je důležitou otázkou. Lhal však, když tvrdil, že je otázkou zásadní, a lhal, když tvrdil, že zadlužení lze vyřešit škrtáním výdajů a snižováním příjmů.

Celkově lze jeho vystoupení charakterizovat jako nebezpečné, demagogické eskamotérství na pomezí politické propagandy a účelové manipulace. Tragikomický charakter premiérova vystoupení podtrhla drobná příhoda. Svůj výklad doplňoval čísly a grafy, které kreslil na bílou tabuli velké auly. Poté, co tabuli celou popsal, pokusil se ji smazat, aby zjistil, že použil nesmazatelný fix. Učiněné zápisky byly nesmazatelné a tabule nepoužitelná. Nezbývá než doufat, že tato drobná příhoda nepředznamenává osud České republiky.

Autoři jsou členové iniciativy ProAlt