Musí politické strany poskytovat informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím? Nemám zde na mysli nějaké neformální postupy, kdy se „zvědavý“ občan volič na něco zeptá a strana mu třeba odpoví, či neodpoví (pošle brožurku či odkaz na web lídra), ale právně regulovanou proceduru, kde jsou dány například přesné lhůty a přezkumné prostředky, pokud je žádost o informace zcela či zčásti zamítnuta.

Právo na informace řadíme v ČR mezi práva politického charakteru zaručená Listinou základních práv a svobod. Jsou neodmyslitelně spjata s aktivitou člověka při správě věcí veřejných ve státě. Právo na informace je právem specifické povahy. Jeho

zvláštnost tkví v tom, že je právem jako takovým (tedy samo o sobě), a zároveň je třeba ho chápat jako most k uskutečnění práv jiných — například práva volebního, shromažďovacího, petičního a řady dalších. Jinak řečeno v demokratické společnosti nikdo nemůže plnohodnotně fungovat bez relevantních informací.

Právo na informace je právem ústavním, tedy právem té nejvyšší síly.

Mezi právníky se již dlouhou dobu vede spor, zatím v rovině teoretické, zda politické strany možno podřadit pod režim zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Světlo do věci by mohla vnést jedna aktuální zajímavá žaloba. Jihomoravský advokát Michal Kincl žaluje stranu KSČM za to, že mu nechce poskytnout určité informace týkající se počtu jejích členů.