Musí politické strany poskytovat informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím? Nemám zde na mysli nějaké neformální postupy, kdy se „zvědavý“ občan volič na něco zeptá a strana mu třeba odpoví, či neodpoví (pošle brožurku či odkaz na web lídra), ale právně regulovanou proceduru, kde jsou dány například přesné lhůty a přezkumné prostředky, pokud je žádost o informace zcela či zčásti zamítnuta.

Právo na informace řadíme v ČR mezi práva politického charakteru zaručená Listinou základních práv a svobod. Jsou neodmyslitelně spjata s aktivitou člověka při správě věcí veřejných ve státě. Právo na informace je právem specifické povahy. Jeho

zvláštnost tkví v tom, že je právem jako takovým (tedy samo o sobě), a zároveň je třeba ho chápat jako most k uskutečnění práv jiných — například práva volebního, shromažďovacího, petičního a řady dalších. Jinak řečeno v demokratické společnosti nikdo nemůže plnohodnotně fungovat bez relevantních informací.

Právo na informace je právem ústavním, tedy právem té nejvyšší síly.

Mezi právníky se již dlouhou dobu vede spor, zatím v rovině teoretické, zda politické strany možno podřadit pod režim zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Světlo do věci by mohla vnést jedna aktuální zajímavá žaloba. Jihomoravský advokát Michal Kincl žaluje stranu KSČM za to, že mu nechce poskytnout určité informace týkající se počtu jejích členů.

KSČM mimo jiné tvrdí, že není povinným subjektem, advokát říká opak. V posledních letech došlo ke značnému rozšíření skupiny subjektů, které spadají pod informační povinnost. Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu je charakteristická tím, že oba soudy vycházejí ze širšího pojetí práva na informace. Proto za povinné subjekty byly označeny například ČEZ, Letiště Praha, VZP, FC Hradec Králové nebo Lesy ČR, s. p.

Rozšiřující výklad okruhu povinných subjektů důsledně směřuje k naplnění smyslu právní úpravy o svobodném přístupu k informacím. Zastávám názor, že i politické strany by měly být vystaveny demokratickému informačnímu světlu zařícímu ze stošestkové lampy.

Veřejnoprávní korporace svého druhu

Z právního hlediska musíme zmíněné strany vnímat jako veřejnoprávní korporace, byť do značné míry jako korporace sui generis, nicméně hospodařící rovněž s veřejnými prostředky, jelikož majoritní část jejich příjmu tvoří na základě zákona o sdružování v politických stranách tzv. příspěvek ze státního rozpočtu na úhradu volebních nákladů a na činnost těchto stran.

Informační povinnost ovšem, dle mého soudu, nedopadne na politické strany, které tento státní příspěvek nedostávají — zpravidla tedy menší politické, možno říci méně společensky významné, straničky, které v rámci volebních soubojů nedosáhly relevantní hranice zisku hlasů, od které se vyplácí příslušný volební příspěvek, a rovněž nejsou držitelkami zastupitelských mandátů, za něž je taktéž politickým stranám vyplácen státní příspěvek.

Politici rádi argumentují, že příspěvky za volby nejsou jedinými příjmy jejich stran.

Skutečnost, že státní příspěvek není jediným příjmem stran, dále jsou financovány například z členských příspěvků a ze sponzorských darů soukromých fyzických a právnických osob, neznamená, že by se na ně nevztahovalo ustanovení § 2 odst. 2 informačního zákona, kde se hovoří o hospodaření s veřejnými prostředky.

Jazykovou interpretací tohoto ustanovení dojdeme k tomu, že se nemusí jednat o absolutní hospodaření s veřejnými prostředky. Takže skutečnost, že politický subjekt je zčásti financován ze soukromých zdrojů, jej, dle mého názoru, nevylučuje ze skupiny těch, které jsou povinny informovat dle zákona číslo 106.

Pánové v trenýrkách ano, pánové v kravatách nikoliv?

Americký admirál Hyman Rickover kdysi trefně konstatoval: „Jestliže se chystáte zhřešit, hřešte proti bohu, ne proti byrokracii. Bůh vám odpustí, ale byrokracie ne.“ Naše politické strany jsou tu paradoxně ještě byrokratičtější a uzavřenější než naše

státní úřady.

Mám za to, že strany (nejen KSČM), pokud chtějí vést stát, tak by měly jít v oblasti své transparentnosti ostatním příkladem. A ne se formalisticky vymlouvat a snažit se právními kličkami vyvléci z režimu infozákona. Vždyť co je to za stav, kdy fotbalový klub

Hradec Králové, vlastněný městem, je povinován informovat, a parlamentní politická strana nikoliv. Není to absurdní?