Chceš informace? Tak zaplať
Kateřina KňapováI v České republice existuje zákon o svobodném přístupu k informacím. Onen „svobodný přístup“ lze ale interpretovat různě — o svobodě zde totiž rozhodují peníze.
Informace (mimo těch tajných, vztahujících se k probíhajícímu vyšetřování nebo třeba podléhající autorským právům či průmyslovému tajemství) je možné žádat od institucí státní správy a samosprávy. Ministerstvu financí si každý může napsat třeba o aktuální výši státního dluhu, ministerstvu vnitra třeba zase o to, kdo má na svědomí dnes již legendární vzorec pro odečítání neplatných podpisů prezidentským kandidátům. Celkem překvapivou informací ale pro někoho může být to, že informace nemusí ten, kdo o ně žádá, dostat zcela zadarmo. I v daném zákoně se píše, že je možné chtít po žadateli uhrazení nákladů spojených s vyhledáním rozsáhlých informací nebo pořízením kopií, opatřením nosičů dat nebo zasláním požadovaných informací. Je jistě naprosto v pořádku, pokud referent, který stráví několik hodin hledáním „našich“ dat a informací, dostane náležitou odměnu. Problematické ale může být stanovení hranice takového množství informací, které už je natolik „rozsáhlé“, že jejich vyhledávání musí zaplatit ten, kdo je požaduje, a ne příslušná státní instituce. Běžný žadatel navíc nemusí být vůbec obeznámen s reálnou náročností vyhledávání té nebo oné informace. Jak může vědět, že například vyhledání jmen všech vysokých úředníků ministerstva XY včetně názvů jejich odborů, sekcí apod. za jeden rok zabere skutečně kolem pěti hodin práce, jak se píše ve výzvě k úhradě nákladů? Zejména v době, kdy nejsou elektronické databáze se sofistikovaným systémem vyhledávání ničím neobvyklým, může žadatel o oprávněnosti uhrazení nákladů za nalezení a zkompletování dat a informací pochybovat. Vyčíslení nákladů s odůvodněním, že jejich vyhledání je příliš náročné a musí být řádně proplaceno, koneckonců může sloužit i jako dobrý nástroj, jak odpálit různé otravné neziskovky nebo až příliš angažované občany. I když oficiální statistiky asi neexistují, představuje částka ve výši několika tisíc korun za vyhledání pravděpodobně spolehlivý repelent na podobný „otravný hmyz“. Meze otevřené státní správy i v tomto případě naráží na meze obsahu konta nebo peněženky toho, kdo ji chce o něco požádat.
Navíc proti požadavku na proplacení nákladů lze vždy podle § 16a podat stížnost, příp. se lze domáhat ochrany ve správním soudnictví; máme tu tak možnost nápravy 1) autoremedurou, 2) rozhodnutím nadřízeného orgánu, 3) rozhodnutím krajského soudu a 4) rozhodnutím NSS, což považuji za poměrně slušnou garanci ochrany práva na informace, jíž mohou otravné neziskovky nebo příliš angažovaní občané využít, jakkoli si uvědomuji určité problematické aspekty (např. že třeba do rozhodnutí správního soudu může informace dávno ztratit na své hodnotě).
Jen na okraj si dovoluji připomenout, že zákon č. 106/1999 Sb. je provedením směrnice 2003/98/ES, která (viz bod 14 preambule a čl. 6) je mnohem měkčí než náš zákon, např. (obecně) umožňuje vybírat náhradu nákladů i na shromažďování, vypracování a sestavování dokumentů a lze si připočítat i přiměřený zisk, zatímco § 17 odst. 1 zák. zásadně umožňuje vybírat náklady vlastně jen za reprodukci a šíření.
Spíš než tuto otázku považuji za pozornostihodné názory ministra Blažka ve smyslu, že je potřeba veřejnost chránit před informacemi a že po staletí byla veřejnost bez informací o veřejné správě a jak se žilo pěkně. Úsilí bych směřoval spíše tam.