Jsem ateista, nikoli neznaboh.

Karel Kosík

V první, Masarykově Československé republice bylo svatodušní pondělí — to je dnes — zasvěceným svátkem. A je jím nadále v Německu, Rakousku, Maďarsku, ve Francii i Švýcarsku, Belgii, Lucembursku a Nizozemí, v Norsku, Dánsku i Rumunsku nebo na Islandu a v Řecku.

Svatodušní svátky či letnice mají dlouhou a bohatou tradici. Jízda králů na Moravě se od nás, z dálky zdá být spíš folklórní slavností, asi proto, že my Češi jsme většinou ateisté. — Ale pár kilometrů západně od Kdyně nebo Domažlic, v bavorském Kötztingu je svatodušní jízda, Kötztinger Pfingstritt ohromná událost! Ze širokého okolí osedlají a vyčepí na statcích koně, používané převážně pro práce v lesích, a když pak projíždějí v procesí městem — a je to průvod více než tisíce koní s jezdci, kteří se hlasitě modlí — impozantně duní a chvěje se nejen dlažba městských ulic.

Je to církevní svátek. Bavoři, myslím, oslavují nejen katolickou tradici, ale také znovunabytou demokracii. Čím připomíná výrazně katolické Bavorsko skoro ateistické Česko? Vždyť podle plzeňského biskupa tvoří jádro věřících v diecézi (zhruba v Plzeňském a Karlovarském kraji), kteří navštěvují o nedělích kostel, jen „asi deset tisíc lidí“. Co mají (ať v Čechách nebo v Bavorsku) společného věřící s nevěřícími? Tradici respektu k hodnotám. V Kötztingu je vnímána jako tradice darů Ducha svatého; uděluje jich nespočet, abychom „mohli být užiteční“, jak stojí v Písmu.

Zvláštní důraz se klade na sedm darů: moudrost, rozum, radu, sílu, umění, zbožnost a bázeň Boží. Jsou to dary bezesporu užitečné pro demokracii, dary potřebné a respektované i nevěřícími. I když o zbožnosti a bázni Boží my ateisté nemluvíme, mluvíme o přírodě. Ale ta je souhrnem věcí a sil, faktorů, skalárů a vektorů… „Přírodou,“ učil velký filosof a matematik Descartes, „nerozumím nic jiného než buď samého Boha, nebo řád stvořených věcí, zřízený Bohem“.

Ať už rozum, moudrost, síla a schopnost poradit i nechat si poradit, zbožnost nebo schopnost myslet dialekticky celek a protiklady — ať už to jsou dary Boží, anebo to vše máme od přírody: jsou to předpoklady slušného života i demokracie. Kolik z toho, z těchto darů, má — a kolik toho postrádá naše dnešní společnost a naše dnešní politika?

Demokracie není jen systém volení zástupců a delegování moci, ale je to především stav mysli. Česká politika to nechápe. A nechce chápat. Neříkám že odjakživa, ale po celý můj život to nechápala a nechápe. Prvních čtyřicet let mého života se říkalo, že demokracii je třeba chápat třídně: platí jen pro vládnoucí třídu. Bylo to špatně. Ani dnes to není lepší. Neříká se sice, že demokracie je tu jen pro tzv. „úspěšné“, ale říká se cynicky a veřejně, že smyslem a cílem demokratické politiky je ovládat toky peněz, že v politice jde koneckonců jen o to rozhodování, kam budou směřovat. Dnes se uctívá jen dovednost vyjít s demokratickým systémem a umět z něho těžit.

Zda to lidem přináší víc radosti, nikoho nezajímá. Kdo kdy slyšel z úst našich politiků slova zájmu o to, jak naši mizérii vidí ti „neúspěšní“? Arogance mocných se vyznačuje nezájmem o ne-mocné. — Asi proto jsou tu také ti, kteří naopak nechtějí ze systému jen těžit, ale chtějí systém změnit, rozbít, převrátit, vybudovat jiný.

Ani ti první, ani ti druzí nevidí, že demokracie je možnost, síla ducha, síla myšlení, a tedy mysli či smýšlení každého občana, každého z nás. Proto bych si přál, aby se každému mohl vybavit zážitek slavnostní jízdy tisíce koní v Kötztingu, těžkých statných koní, jejichž podkovy duní v dlážděných ulicích města, až se zem otřásá — ale ještě silnější dojem vyvolávají hlasité modlitby jezdců. Modlí se jistě také v tento dnešní den hlasitě, velmi hlasitě, až se celé město chvěje slovy díků. Ta modlitba jezdců i dnes rozechvěje každého člověka, občana, demokrata. Také ateistu! Neznaboha ne. Demokracie není pro neznabohy.