Demokracie je moc lidu zakládajícího svět, v němž by lidé mohli přebývat poeticky.

Karel Kosík

I

V demokracii rozhoduje většina. Většina, která věci rozumí? Která je rozumně orientovaná a rozumně se rozhoduje? Co to znamená?

Poučeni pragmatismem Čapkovy beletrie, sotva můžeme aplaudovat „jedinému definitivnímu a všeobecně závaznému odůvodnění“. Rozumné je uznat,že je víc možností. Podstatnou vlastností ideologie naopak je, že se sama za nezpochybnitelné zdůvodnění s konečnou platností považuje: za konečné řešení. Tváří-li se někdo, že je má, a chce je prosadit, dá se předpokládat, že mu jeho malé šedé buňky zhnědly, nebo rudnou.

V demokracii mohou získat převahu ti, co bezhlavě křičí, nenávidí, nebo i jásají; ti tvoří většinu zmanipulovaných. „Bezhlavě“ znamená: bez respektu ke slovu, k tomu, co křičí a čemu fandí.

Ptal jsem se kdysi Mons. Jiřího Reinsberga, zda politika, užívající velkých slov, je povinna ta slova nějak zakotvit, nebo jich může užívat nezávazně a nezodpovědně, jen aby získala politické body.

„Demokracie sama o sobě je křehká,“ odpověděl. „Nebezpečí demokracie je, že je-li někdo úspěšný a působivý řečník, tak ukecá koho? Většinu, protože většina je prostřední… Hloupých je málo, chytrých — jak říkal ten děda ´Lidé sou blbé, nás chytrejch je málo´ - tedy chytrých je rovněž málo, ti jsou potom v opozici, ti jsou taky často stíháni, právě tou většinou. Demokraticky — většina ´má recht´.“

Zdá se, že demokracie rovná se honba za úspěchem, za většinou, která všechno posvětí; nikoli jasná, ale líbivá řeč je prostředkem k tomuto cíli. Často slýcháme hlasy politiků, odůvodňující cokoli tím, že je to demokratické. Předvádějí tím demokratický kýč, ba hůř: kýčovitou frašku.

Demokracie je cesta dlážděná jasnou řečí, a to řečí věcnou, nikoli ideologickou. Ideologie chce hrát roli Velkého Vyprávění, ale je jen velkou mystifikací. Příběh světa vypráví falešně — a navíc tvrdí, že tomu všichni musí věřit, protože to jinak vyprávět nelze. Velké Vyprávění je naopak vždy osobním vyznáním, individuální záležitostí rozumu a svědomí.

To osobní a individuální zdůrazňuje tzv. teorie interpretace a vyznává specifickou etiku, „podle které každý bere na sebe, co považuje za pravdu a co na svou zodpovědnost činí“. Každý tak jedná, myslí a mluví, jako by právě jemu, jen jeho skutkům, úsudkům a slovům byla svěřena veškerá zodpovědnost za „celou pravdu“. A tak „každý musí svěřit ´celou pravdu´ sobě samému, sám si na ni troufnout…, zároveň však také přebírá zodpovědnost za to, že se postaví čelem a rovnoprávně jiným úsudkům a míněním druhých.“ (J. Simon) To odpovídá potřebám demokracie.

II

„Oč jde v politických diskusích? Jde o přání či potřeby občanů. Kdopak by mohl posoudit tato přání a potřeby lépe než občané sami?“ ptá se P. Feyerabend, aby vzápětí upozornil, že ponechat toto posouzení expertům nelze, protože „jejich návrhy jsou právě tak různorodé a mnohočetné, jako je i veřejné mínění“. Ba vidíme, že snahy „vynutit si univerzální pravdu (všeobecnou platnost řízeného hledání pravdy) vedly ke katastrofám“.