Demokracie je moc lidu zakládajícího svět, v němž by lidé mohli přebývat poeticky.

Karel Kosík

I

V demokracii rozhoduje většina. Většina, která věci rozumí? Která je rozumně orientovaná a rozumně se rozhoduje? Co to znamená?

Poučeni pragmatismem Čapkovy beletrie, sotva můžeme aplaudovat „jedinému definitivnímu a všeobecně závaznému odůvodnění“. Rozumné je uznat,že je víc možností. Podstatnou vlastností ideologie naopak je, že se sama za nezpochybnitelné zdůvodnění s konečnou platností považuje: za konečné řešení. Tváří-li se někdo, že je má, a chce je prosadit, dá se předpokládat, že mu jeho malé šedé buňky zhnědly, nebo rudnou.

V demokracii mohou získat převahu ti, co bezhlavě křičí, nenávidí, nebo i jásají; ti tvoří většinu zmanipulovaných. „Bezhlavě“ znamená: bez respektu ke slovu, k tomu, co křičí a čemu fandí.

Ptal jsem se kdysi Mons. Jiřího Reinsberga, zda politika, užívající velkých slov, je povinna ta slova nějak zakotvit, nebo jich může užívat nezávazně a nezodpovědně, jen aby získala politické body.

„Demokracie sama o sobě je křehká,“ odpověděl. „Nebezpečí demokracie je, že je-li někdo úspěšný a působivý řečník, tak ukecá koho? Většinu, protože většina je prostřední… Hloupých je málo, chytrých — jak říkal ten děda ´Lidé sou blbé, nás chytrejch je málo´ - tedy chytrých je rovněž málo, ti jsou potom v opozici, ti jsou taky často stíháni, právě tou většinou. Demokraticky — většina ´má recht´.“

Zdá se, že demokracie rovná se honba za úspěchem, za většinou, která všechno posvětí; nikoli jasná, ale líbivá řeč je prostředkem k tomuto cíli. Často slýcháme hlasy politiků, odůvodňující cokoli tím, že je to demokratické. Předvádějí tím demokratický kýč, ba hůř: kýčovitou frašku.

Demokracie je cesta dlážděná jasnou řečí, a to řečí věcnou, nikoli ideologickou. Ideologie chce hrát roli Velkého Vyprávění, ale je jen velkou mystifikací. Příběh světa vypráví falešně — a navíc tvrdí, že tomu všichni musí věřit, protože to jinak vyprávět nelze. Velké Vyprávění je naopak vždy osobním vyznáním, individuální záležitostí rozumu a svědomí.

To osobní a individuální zdůrazňuje tzv. teorie interpretace a vyznává specifickou etiku, „podle které každý bere na sebe, co považuje za pravdu a co na svou zodpovědnost činí“. Každý tak jedná, myslí a mluví, jako by právě jemu, jen jeho skutkům, úsudkům a slovům byla svěřena veškerá zodpovědnost za „celou pravdu“. A tak „každý musí svěřit ´celou pravdu´ sobě samému, sám si na ni troufnout…, zároveň však také přebírá zodpovědnost za to, že se postaví čelem a rovnoprávně jiným úsudkům a míněním druhých.“ (J. Simon) To odpovídá potřebám demokracie.

II

„Oč jde v politických diskusích? Jde o přání či potřeby občanů. Kdopak by mohl posoudit tato přání a potřeby lépe než občané sami?“ ptá se P. Feyerabend, aby vzápětí upozornil, že ponechat toto posouzení expertům nelze, protože „jejich návrhy jsou právě tak různorodé a mnohočetné, jako je i veřejné mínění“. Ba vidíme, že snahy „vynutit si univerzální pravdu (všeobecnou platnost řízeného hledání pravdy) vedly ke katastrofám“.

Na první pohled se zdá, že je normální, když demokraticky zvolená síla prostě rozhoduje a veřejnosti rozhodnutí odůvodňuje; ta jí pak za to při volbách vystaví účet. To by ale fungovalo (vysvětluje P. Feyerabend) jen za předpokladu „na společnosti nezávislé ´skutečnosti´ či ´racionality´ nebo ´pravdy“: jakési pravdy o nás, ale bez nás. To je pustá fikce: o žádné skutečnosti o nás bez nás nemá smysl mluvit, protože skutečností je, jak to vidí občané, jak to zapadá do obrazu světa (Velkého Vyprávění), které si každý po celý život utváří a nese s sebou. Demokratické je to (věc veřejnosti) respektovat a zjistit, zmapovat: to je res publica, společná starost.

Demokratické řešení nelze „zdůvodnit“ ani „odůvodnit“, protože by to znamenalo: mluvit za metafyzickou instanci — jenomže každý mluví jen za sebe, ze své zkušenosti a ze své orientace. Opusťme předsudek (obraz) kontradikce tohoto pozemského — a onoho metafyzického světa a nehledejme odůvodnění toho, co je císařovo, „odtamtud“.

Jestliže vztah ke světu, k druhým i k sobě má povahu interpretace, tj. rozumění své životní situaci v rámci svého Velkého Vyprávění, „je nutné nahradit otázku, zda lze demokracii ´odůvodnit´, otázkou, zda demokracie, forma politické vlády a moci, je něčím, za co člověk může převzít odpovědnost, nebo ne. Idea odůvodnění je nahrazena převzetím odpovědnosti.“ (G. Abel) Nepředpokládejme žádnou instanci na společnosti nezávislou a praxi nadřazenou.

Uvažme, že dnes je péče o duši, o vnitřní život vytlačena na periférii „vidění světa“ a nahrazena bezhlavým imitováním tzv. celebrit. Jsou to baviči, zpěváci nebo herci, zaměňovaní za „své“ postavy. My ostatní máme být jen postmoderními zevlouny, napodobovat ty, kterým závidíme, nebo je nenávidět? Chceme se vůbec ještě orientovat v myšlení? Ne. Vystačíme si s vágním orientováním ve své závisti a nenávisti, ve svých láskách a záštích; přesněji se vyznáme v regálech obchodů, v možnostech konzumu a technologie moci.

Jenomže lid jako „pochodující bezhlavost“ (K. Kosík) se do demokracie nehodí: nedává jí, bohužel, šanci, aby vůbec byla k něčemu.

Demokracie předpokládá, že (a) řeč je plně ve svém živlu jen v obci těch, kteří si věří. Nemusí jeden s druhým souhlasit, ale musí očekávat, že každý bere svou řeč vážně, vztahuje řečené na sebe: věří, že je pravda, co říká. A druzí také tak. Věří jeden druhému - a za tohoto předpokladu má smysl s druhým nesouhlasit nebo polemizovat. Politika se děje jako řeč: řeč má politickou povahu — a politika povahu rozpravy.

Zároveň (b) si nikdo nemůže a nesmí přisvojovat v otázkách zásadního směřování politiky pozici rozhodčího, schopného určit „jednu instanci jako metafyzicky jedinou seriózní“. Potom by totiž mohl nutit druhé, kteří mají jiné vidění světa, jinak rozumějí situaci a žijí v jiných interpretačních horizontech, aby se podřídili jeho jedině správnému vidění světa. Aby mohl lidem naordinovat buď pasivitu, nebo revoluci — ať už takovou, nebo makovou. Tomu protiřečí etika interpretace, podle které nikdo nemá takovéto vyšší pověření, metafyzickou legitimitu požadovat „od jiných osob, aby své interpretační horizonty podřídily tomuto jedině správnému“.

Etické je, že ponechám „jiným osobám jejich jiné interpretace (s mými nesouhlasné), ale také že si ponechám své interpretace a stejně tak ponechám i své interpretace jiným interpretacím.“ Je to etika svobodného zaujímání stanoviska — a zodpovědnosti: zodpovědnosti ve věci, o které je řeč, která je vedena ve víře v řečené. Věrohodná řeč.

III

Jsou tedy politická řešení odůvodnitelná? Odůvodnit se dá přece leccos. Všecko má své důvody a pro všecko lze nalézat různá odůvodnění: „zdola“ i „shora“. Zjistit v šíři celé společnosti něco jako rozumný pohled na věc — jde to vůbec? Jak to zmapovat? Jak věc veřejnosti vnímá nikoli „průměrný občan“, ale jednotlivci a relevantní (nikoli jen početně) skupiny? Permanentní lidové hlasování by byl nesmysl. Nejde jen o počty hlasů, také o jejich váhu. Jenže: Není to přece jen hlasování, co mapuje postoje občanů. Také dění ve veřejném prostoru, působení médií přispívá k čitelnosti politické sféry. Nebo naopak! Tupým provládním vlastenectvím (nejen v letech po Listopadu) vytvořila média skleníkové, ideální podmínky, aby se tu zabydlel klientelismus a rozkvetl lobbismus.

Odůvodňovat politiku „shora“ znamená prohlašovat se za hlas rozumu, ba mluvit za metafyzickou instanci. Jenže nikde, ani v politice není rozumné předpokládat metafyzický archimédovský pevný bod, resp. „poslední odůvodnění racionalistického filosofování“ (Hans Lenk). Každý máme jen svůj rozum a své svědomí. Rozumu se můžeme otevřít a naslouchat mu — ale nemůže si z něj dělat „svůj pevný bod“ s konečnou platností.

IV

Mezi odpovědností a povinností panuje tajemná souvislost. Kantův kategorický imperativ přikazuje: „Jednej tak, aby maxima tvé vůle zároveň vždy mohla platit jako princip všeobecného zákonodárství.“

Habermas to pozměnil: Jednej, jako by „každý jedinec musel své maximy předkládat za účelem diskursivního přezkoušení ´všem ostatním´. To by přesunulo těžiště z toho, co každý (jednotlivec) bez protiřečení může chtít jako všeobecný zákon, na to, co všichni chtějí za univerzální normu ve shodě uznat.“ G. Abel namítá: Imperativ přece není žádné pravidlo, žádný konsensus, nýbrž „kritický zkušební kámen vždy vlastních individuálních subjektivních interpretačních maxim.“ Je to jedinec, každý se za sebe musí ptát, zda by pohnutky jeho jednání, zda by jeho „maximy mohly zároveň platit jako princip všeobecného zákonodárství“.

Zkušební kámen individuálních subjektivních interpretačních maxim má sloužit péči o nitro, o náš vnitřní život, jeho uspořádanost a nerozpornost. Při pohledu na billboardy s velkými tvářemi musím dodat: Je věcí voličů i volených, aby „pečovali o nitro“.

Jak potom věřit v demokracii, když rozum a svědomí, když uspořádanost a nerozpornost vnitřního života neznamená takřka nic ve srovnání s tím, co znamenají peníze?

V

Demokracie je víc než jen tupý mechanismus delegace moci; je víc i než soutěž politických stran, které pro svou mocichtivost a hamižnost ignorují hlasy občanských skupin a staví je mimo hru, do ofsajdu.

Demokracie nesmí zdegenerovat v pouhou obratnost a dovednost mocných zdůvodňovat vlastní moc. Nemůže ignorovat tázání po smyslu, svobodě a spravedlnosti, tázání, které zakládá dějiny. Nerespektovat je znamená vyslovovat nedůvěru všemu tzv. „duchovnímu“, což je vrchol nerozumnosti: počítá s tím, že tomuto nerozumění budou všichni aplaudovat, až se stane obecně platnou normou.

Říká se, že lidé se mají věnovat „jen“ věcem reálným. Jako by realitu tvořila jen ekonomie, výroba, technologie, rozdělování… Realita je významnější: patří k ní důstojnost člověka a všechno to inteligibilní, co kultivuje život a soužití lidí, protože je součástí reálné politicky relevantní rozpravy: demokracie s tím počítá, protože člověk je koneckonců cílem… Ale to jsou staré Kantovy poučky, to bral vážně snad Marx, ale dnešní (naši) politici či reformátoři? Ti berou vážně jen otázky technologie moci a manipulace s penězotoky.

Důstojnost člověka je třeba bránit, a to jak proti útokům zvenčí (technokratů moci), tak proti pokleslosti vnitřní, proti rezignaci a lhostejnosti, tupé poživačnosti, zevlování — a zvlášť proti nedostatku víry v opravdovost a závaznost řeči. Je způsobem, jímž se otevíráme rozumu a vládneme rozumem: je předpokladem kritického posouzení a praxe přinášející reálnou změnu: revoluční praxe. Ta nemůže být naordinována shora, předepsána — ale musí vzejít zdola nebo za podpory zdola, z funkčního veřejného prostoru.

Čím lépe se to poslouchá, tím pesimističtěji to vyznívá. Demokracie je racionální. Je založena na předpokladu rozumných občanských postojů. Potom ovšem současná politika není rozumná: Nerespektuje sociální spravedlnost. Ta je víc než sociální smír, se kterým počítají a operují i technologové moci. Spravedlnost však znamená vyrovnanost, neporušenost chodu společnosti („reprodukci pracovní síly“): dostupnost vzdělání i „ideálů humanitních“, svobody a solidarity…

Demokracie potřebuje, aby i to inteligibilní („nemateriální“) dotvářelo náš reálný svět a stalo se součástí zkušenosti: demokracie potřebuje jasnou řeč a víru v tradici řečeného.

Ale dnes? Řeč nic neváží; nemohoucnost veřejné rozpravy prosadit se proti aroganci moci lidem znechutila ideu demokracie. „Idea je to krásná,“ můžeme si zopakovat předlistopadový refrén, „ale její provedení je špatné. Lidi to kazí.“ - Nemá se to s demokracií jako s komunismem nebo s Božím královstvím?

Technokraté moci rdousí sílu, kterou „člověk jako praxis“ potřebuje, „aby vykročil z jeskyně do Otevřena a v tomto vykročení a překročení zakládal svět“ (K. Kosík).

Demokracie nesmí ztrácet víru v občana, v jeho schopnost utvářet si rozumné Velké Vyprávění a orientovat se v něm, tj. orientovat se v myšlení. Jako se v něm kdysi orientoval Anselm z Canterbury. Aby technologie moci nezastřela naději člověka být v rámci Velkého Vyprávění skutečně jako praxis, tj. transcendence daného. Nejzáz všeho překračování tušíš Otevřeno. Je tajemstvím NĚČEHO, nad co nelze myslet nic většího.

P.S. Demokracie není systém (volení zástupců a delegování moci), ale stav mysli; je jen podmínkou či předpokladem demokratického ducha, resp. „objektivního ducha“.

Technokratům moci platí jen dovednosti se systémem vyjít a ze systému těžit. Materialisté naopak chtějí systém změnit: rozbít, převrátit, vybudovat jiný — nebo aspoň vylepšit (Habermas). — Ani ti první, ani tito druzí nevidí dost ostře duchovní dimenzi, která život a také fungujícímu demokratickému systému náleží: demokracie je možnost, síla, DYNAMIS. Textem jsem chtěl jen říct, že hovořit o „objektivním duchu“ a tradici myšlení nemusí být jen planým snění, nýbrž realistickou analýzou. Bohužel jen analýzou, nikoliv receptem.

Když se štěpilo Občanské fórum, ukazovalo se, že bez peněz a stranické organizace cestu do politiky nekoupíš: že „mít ideje“ je málo. ODS to věděla, OH dělalo, jako by se dalo žít ve stínu idejí. Na první pohled je to naivní. Bližší pohled to ale vyvrací: nejen marxistické „Ideje se stávají materiální silou, ovládnou-li masy“, ale také Kantův postřeh možnosti mít zkušenost s inteligibilním ukazují ideje jako agens dějinného pohybu. Není důvod se domnívat, že politika provozovaná jako střet a tříbení názorů je i bude „jen planá idea“.