I

Kant je filosofem jasných kontur světa přírodních věd — a zároveň vyznavačem svobody a ctitelem lidského jedince, který není jen součástí přírodních souvislostí, v nichž vyrůstá, stárne a umírá. Ano, žijeme ve vleku reálných možností, lákadel a svodů, skutečných „důvodů“; „smyslové popudy a podněty“ mnou manipulují, abych chtěl to a nechtěl ono — ale nic mě nemůže přimět, abych jednal, jak MÁM jednat.

Abych jednal tak, jak mám nebo jak bych MĚL — k tomu se mohu přimět jen já sám, sám sebe! Taková je skutečnost: Je to jen a jen na každém z nás. A přesto žijeme ve světě, kde platí nejen to, co je, ale také to, co býti má.

Také Kosíkův pojem praxe či bytí jako transcendenci. Člověk každou danost překračuje, ba už ji bere, jak býti má: nejen utvářena, přetvářena či použita, ale už nazírána!

Otevřeno zůstává, zda převládne „Wollen“, nebo zvítězí „Sollen“. Otevřeno zůstává, jak „to budeme brát“, tj. nazírat, chápat, myslet, zda se prosadí ta, či ona perspektiva, utility, nebo „vyšších“ cílů, individuálních, anebo nadindividuálních, třídních či společenských zřetelů. Otevírá se bezpočet možností. Praxe je bytím v možnostech.

II

„Bytí v možnostech“ není jen Heideggerovým tématem; je způsobem pobytu na tomto světě, povahou existence člověka. Bytí v možnostech nemá smysl jen v časových relacích. Má reálný kontext — a realita je významná. O poměrech, do kterých se rodíme, platí, že jakmile do nich vrůstáme, už je přeměňujeme. (Dial. konkrétního) Relevance předmětnosti spočívá v tom, že je vnímatelná; tak je významná, má význam a tak (jako význam) zakládá skutečnost: Skutečnost toho, co je, nelze oddělovat od skutečnosti toho, co býti má. To lze vyhledat i v etudách Heideggerových výkladů Aristotela: „To, co je s to stát se vnímaným, musí jakožto takto mohoucí ´být´, být skutečné… Skutečnost vnímatelného jako takového nespočívá ve výkonu vnímání.“

Rozumné je zaujímat „postoj“, který respektuje, „co bude moci být vnímáno, resp. co bylo vnímáno“ — a smířit se s tím, co víme již od Aristotela, „že ono takto vnímatelné samo o sobě není odkázáno na to, aby je někdo neustále vnímal…“ Co prostě je, také to inteligibilní, pomyslné, zachovává se a nemizí, i když nám nepřichází na mysl. Ta však k tomu má cestu otevřenou, tak jako k pravdě. Připouští-li si to, žije v Otevřenu.

„Samostatná skutečnost vnímatelného není v základě vůbec zakoušena v konkrétním skutečném výkonu vnímání, nýbrž teprve ve zvláštním ´už ne´ a ´ještě ne´ tohoto vykonávání.“

Ukazuje se nezbytnost znovu přemyslet, co je jsoucno, a to ve světle fundamentálního ontologického posouzení role znaku, vnímatelného, resp. myslitelného: toho, co je, i toho, co býti má.

III

Kantovo SOLLEN (co bych měl, co být má) „říká rozum, který proti (chtění) klade míru a cíl, ba zákaz a vážnost, respekt a zřetel úcty“. (K.d.r.V., A 548) Ono „To bys měl!“ a negativní „Tohle bys neměl!“ zaznívá z pomyslné dimenze skutečnosti, jejího „inteligibilního“ rozměru.

Když už uvažujeme o realitě nebo o skutečnosti, o výrobních prostředcích, ekonomii nebo politice, když o tom chceme říct něco rozumného, vždy už je „to inteligibilní“ ve vzduchu jako perspektiva a dimenze reálného, přízemního světa: skutečnosti. Protože skutečnost je skutečností znaku, totiž dění či nabývání významu.

Naše pozemské bytí nemá nic než zkušenost s věcmi, znaky a setkáváním se s druhými. Naše názory a pojmy jsou „empirické“, jestliže jsou spjaty s „Empfindungen“. (A 51) Tak „děláme“ zkušenosti. Máme jen představy stavu věcí — ale nejsme jejich zajatci, nemáme vždy „jen naši přítomnou představu“, ale je v naší moci nad představami vládnout, protože máme ve své moci způsob, jak s nimi „pracovat“, jak je porovnávat, spojovat a posuzovat. „´Porovnávat´(a spojovat) můžeme jen označení představ“. (J. Simon) S tímto „označením představ“, tj. se znaky a „jejich“ významy, pracujeme. Pro sílu, schopnost, moc, dovednost i vládu měli staří filosofové slovo DYNAMIS. Moc, tuto sílu spojovat má řeč: užíváme jazyka, žijeme, rozumíme a jsme ve znacích a tak se orientujeme v řečeném: poznáváme, spojujeme, popíráme, přijímáme i odmítáme — a tím jsme interaktivně spojeni s druhými a jinými. Co takto činíme — zakládá významy a vystavuje je veřejnosti.

IV

Jazyk je veřejně praktikován, uznáván a respektován; má závaznou gramatiku a úzus a ty je třeba respektovat. Lidé jsou spolu v řeči, což vyžaduje jistou etiku, respektování druhého, jiného a odlišného, a uznání jiných, odlišných (!) názorů; vyžaduje ochotu vystavit své jistoty pohledům a jistotám druhých, jít do rizika, protože člověk nikdy neví, s čím ho druhý překvapí. Je to etika ochoty „nechat se poučit“ a převzít cizí za vlastní.

Jazyk tak předpokládá politickou kultivovanost, politickou kulturu. Politika, která deformuje tradici a etiku veřejného diskursu (jazykové praxe), nebo veřejný diskurs, který toleruje politiku zbavenou cti - obojí rozkládá a ničí to, co je pro bytí člověka základní a nosné. V analogii se stavbou domu můžeme říci: podkopává samé základy. Politické zlo je fundamentálním zlem. Ničí to, co zakládá a podpírá rozumné nadindividuální dílo, jakým je stát, společnost, kultura. Rozbíjí smysl pro spravedlivost a důstojnost člověka a fatálně tak ohrožuje to, co s Kantem můžeme nazývat světem, v němž platí „zákony mravnosti“. Je světem, „jaký podle svobody rozumných bytostí být může a podle nutných zákonů mravnosti být má“. (A 809)

V

Jsme sice odkázáni na empirický, smyslový kontakt s předmětným světem, s ním máme své zkušenosti. Víme o něm, přírodní vědy mnoho a precizně — ale skutečnost má i jiné perspektivy. S čím máme empirickou zkušenostm, to není všchno, to není celá skutečnost! Čelíme výzvě, abychom „se poohlédli po něčem od všech jevů odlišném, tedy po nějakém inteligibilním předmětu“. A tak jsme si zvykli „přijímat kromě pole veškeré smyslovosti takovou skutečnost, která sestává (trvá) pro sebe“. Ale tu nemáme před sebou jako jevy, s nimiž máme zkušenosti - proto „nám nezbývá než analogie“, která na  základě „zkušenostních pojmů“ usiluje dostat se výše, „abychom si udělali přece jen jakýsi pojem (einigen Begriff) o věcech inteligibilních, … o věcech, které vůbec předměty zkušenosti být nemají.“ (A 567)

Tu se projevuje síla analogie: pomáhá nám dostat se dál. „Myšlení může překročit smyslově dané a kráčet dál“ jen tak, že od počátku cety od známého k neznámému má k dispozici „smyslový znak“ (kdysi jsem ve Filosofii hudby jsem pro něj užíval výraz „vnější ukazovátko“, tj. empirickou předmětnost či signifiant, jehož se myšlení drží a díky tomu upíná či směřuje k inteligibilnímu): „myslící orientování se sleduje tento znak“ a „klade své vlastní orientační body a jen tak je myšlením“. (J. Simon)

Myšlení, které ignoruje, ba rozbíjí svou vlastní tradici, likviduje tyto křehké a zranitelné, a přece směrodatné a nezbytné „orientační body“ — a vyvrací a zabíjí tak samo sebe. Zvláště v dnešní době, kdy svět se zmenšil a funguje globálně, tj. celostně — a  zároveň je vnitřně rozporuplný a jeho vnitřní rozpornost hrozí nabýt nečekaných rozměrů. Kontrast bohatých a chudých, ale také věřících a jinak věřících či nevěřících může přerůst v konflikt! Ano, se zřetelem k radikalismu muslimského náboženství je současná evropská snaha „chápat“ všechny a tolerovat všechny vykoupena neochotou hlásit se k vlastním kořenům. Tu neochotu zesiluje obtížnost tyto kořeny zachovat, protože nemají povahu ideologie, hotového návodu, manuálu; tyto kořeny nespočívají v ideologii, ale spíš ve filosofii, v určitém způsobu myšlení. Proto je nelze vyznávat, oktrojovat, ale pouze přebírat, tzn. znovu pře-mýšlet. Bez „orientačních bodů“ ztratí evropské tolerantní postoje osobitost. Kdo se může skrývat za bezbřehým tolerováním všeho a omlouváním všeho? Jen někdo bez vlastní tváře. Kdo pak vstoupí do světového diskursu nebo sváru světových sil, možností a mocí? A za koho bude mluvit?

VI

Je přece zřejmé, že tato DYNAMIS, toto bytí v možnostech soudobého světa rozhodne o jeho budoucí tváři. Boj o ni bude bojem ekonomickým a duchovním. A duchovní boj (jak tento text chtěl ukázat) nemůže být veden z jiných než pevných pozic pozemšťana, který v žádné z reálných situací neztratí „vlastní orientační body“.

„Skutečnost DYNAMIS je nezávislá nejen na vykonávání, nýbrž i na přítomnosti PRAGMA (resp. ERGON).“ (Heidegger) To znamená, že náš život, naše bytí je ve skutečnosti mnohotvárnější a dalekosáhlejší, bohatší a hlubší, než naše vědění, než náš jasný obzor a vědomé úsilí. Vědět to a připouštět si to znamená být v Otevřenu.

VII

Praxe = bytí v Otevřenu; je to jako být před tváří Boha, jehož, jak Písmo přiznává, nikdo nikdy neviděl.

K bytí v Otevřenu náleží neustálé tázání, dotazování se, zda moje, resp. naše účinné jednání (PRAGMA) nebo dílo (ERGON), jemuž vědomě zasvěcujeme svůj život a obětujeme svůj čas, je přiměřené „skutečnosti DYNAMIS“. Bytí v Otevřenu je dotazováním se Toho, jehož nikdo nikdy neviděl, ale jehož inteligence je nám přívětivě nakloněna a otevřena; musíme ji předpokládat, abychom vůbec měli důvod pracovat na zlepšení svého názoru, svého vědění, své praxe.

Tázat se, zda jsem přiměřeně „skutečnosti DYNAMIS“, znamená, mám-li to říci zbožně: Žít v zodpovědnosti a s vědomím potence neustálého tázání, zda naše reálné životní usilování je bohulibé, resp. Bohu-libé.