I

Kant je filosofem jasných kontur světa přírodních věd — a zároveň vyznavačem svobody a ctitelem lidského jedince, který není jen součástí přírodních souvislostí, v nichž vyrůstá, stárne a umírá. Ano, žijeme ve vleku reálných možností, lákadel a svodů, skutečných „důvodů“; „smyslové popudy a podněty“ mnou manipulují, abych chtěl to a nechtěl ono — ale nic mě nemůže přimět, abych jednal, jak MÁM jednat.

Abych jednal tak, jak mám nebo jak bych MĚL — k tomu se mohu přimět jen já sám, sám sebe! Taková je skutečnost: Je to jen a jen na každém z nás. A přesto žijeme ve světě, kde platí nejen to, co je, ale také to, co býti má.

Také Kosíkův pojem praxe či bytí jako transcendenci. Člověk každou danost překračuje, ba už ji bere, jak býti má: nejen utvářena, přetvářena či použita, ale už nazírána!

Otevřeno zůstává, zda převládne „Wollen“, nebo zvítězí „Sollen“. Otevřeno zůstává, jak „to budeme brát“, tj. nazírat, chápat, myslet, zda se prosadí ta, či ona perspektiva, utility, nebo „vyšších“ cílů, individuálních, anebo nadindividuálních, třídních či společenských zřetelů. Otevírá se bezpočet možností. Praxe je bytím v možnostech.

II

„Bytí v možnostech“ není jen Heideggerovým tématem; je způsobem pobytu na tomto světě, povahou existence člověka. Bytí v možnostech nemá smysl jen v časových relacích. Má reálný kontext — a realita je významná. O poměrech, do kterých se rodíme, platí, že jakmile do nich vrůstáme, už je přeměňujeme. (Dial. konkrétního) Relevance předmětnosti spočívá v tom, že je vnímatelná; tak je významná, má význam a tak (jako význam) zakládá skutečnost: Skutečnost toho, co je, nelze oddělovat od skutečnosti toho, co býti má. To lze vyhledat i v etudách Heideggerových výkladů Aristotela: „To, co je s to stát se vnímaným, musí jakožto takto mohoucí ´být´, být skutečné… Skutečnost vnímatelného jako takového nespočívá ve výkonu vnímání.“

Rozumné je zaujímat „postoj“, který respektuje, „co bude moci být vnímáno, resp. co bylo vnímáno“ — a smířit se s tím, co víme již od Aristotela, „že ono takto vnímatelné samo o sobě není odkázáno na to, aby je někdo neustále vnímal…“ Co prostě je, také to inteligibilní, pomyslné, zachovává se a nemizí, i když nám nepřichází na mysl. Ta však k tomu má cestu otevřenou, tak jako k pravdě. Připouští-li si to, žije v Otevřenu.