Vzpomínám si na jednoho zemědělce, dříve rolníka, který někdy před dvaceti lety nabral do dlaně prsť z pole, rozemnul ji a nechal volně propadávat mezi prsty. Ukazoval mi, jak není soudržná a sype se jako písek, ačkoli to má být černozem, velice úrodná. Označil ji za „vymrskanou“, chudou na humusovité složky, trupelnatou. Umělá hnojiva sice zajistí samu výstavbu plodiny, ale nikoli úrodnost jako kvalitu prostředí, v němž ornice má i náležité fyzikální vlastnosti — například vsakování vody a schopnost ji využít, odolávat větru a splavování, tedy schopnost svou plodinu udržet i za obecné nepřízně.

Vezmu-li to jako určité podobenství, pak pěkně vymrskaným se mi jeví tento náš kapitalismus. Parazituje na úživném prostředí společnosti, jehož kvalita tkví například v tom, že člověk životní nesnáze překonává s vědomím jejich překonatelnosti, vědom si zdrojů, z nichž vyvěrá jeho síla, odhodlání, víra ve smysl jeho činění a lidská důstojnost.

Napadlo mě to při komunálním „žebrání“ u podnikatelů, aby přispěli na dokončení školního hřiště. Obvyklé žebrací argumenty: hřiště budou využívat také jejich děti, které do té školy chodí a v našem městečku také bydlí. Hřiště bude sloužit i mimo školu, protože obzvláště nyní je třeba děti k hybnosti nejen vést, ale dát jim také příležitost ji spontánně projevovat. Jim, podnikatelům, rádi poděkujeme ve sdělovacích prostředcích a na plot hřiště jim zavěsíme reklamu klidně i větší než velkou.

Pohovor s podnikateli probíhal obvyklým způsobem: Byli plni porozumění, leč doba je, víme jaká, děli. Pak nezávazně (v rámci obvyklého způsobu) mluvili o tom, že část příšerně dlouhé zimy přečkali na Novém Zélandě (nevymýšlím si) a naše zapšklé společenské poměry překonávají střílením asfaltových holubů, což je sport náročný na přesnou mušku i na peníze, protože například pažba pušky musí být tvarována podle střelcovy líce a povahy. Člověk přitakává a přiblble se usmívá, a trvá to dlouho. Pak se člověk teprve osmělí: tak kolik? Podnikatelé, vydělávající na tom, že do obrovského skladu cosi (co nejmenuju) lacino nakoupí, a pak to v příhodný čas draze prodají (možná tušíte, oč jde) vyslovili vzhledem k  ziskům, opulentním zálibám a luxusním autům, jimiž se rovněž pyšnili, sumu menší než malou. Pozdvihl jsem obočí; vysvětlovali, že doba je nejistá a oni nechtějí ohrožovat prosperitu podniku. Nutkavě se mi chtělo říci, nedávejte to z podnikového, ale ze svého. Vždyť naše dobročinnost jde také čistě z našeho. Často je na úkor nových bot. Jako starosta jsem to však neřekl.

Jejich podnikání vlivem silné kamionové dopravy, kterou provozují, zhoršuje životní prostředí nás všech — a oni budou vykládat, jak na Novém Zélandě jsou lidé v pohodě. A teprve mi došlo, v čem jsou meze našeho kapitalismu: Zdrojům, z nichž žije, nevrací více, než jsou mzdy zaměstnanců a odvody daní, pokud možno co nejnižší. Obec nebo veřejný prostor jim poskytuje více, než oni dávají do jeho obnovy. Obec jim prostřednictvím lidí (zaměstnanců) dodává vyšší kvalitu lidskosti, než oni vracejí obci ve mzdách svých zaměstnanců či odvodem daní.

Psal jsem tu před časem o pražských školách, velkolepých veřejných budovách, vybudovaných na přelomu 19. a 20. století, na nichž kromě Komenského bývají i reliéfy se jmény nám dnes neznámých lidí. Většinou průmyslníků, bankéřů, vlivných právníků a šlechticů, kteří stavbu veřejných budov velkoryse financovali. Za ty známé můžu jmenovat Kolbena, Daňka, Křižíka, Škodu, Kovaříka, Wichterleho, nemluvě o Josefu Hlávkovi. Jistě, byly to dozvuky obrozeneckých snah a mocní mužové velkodušně jednali i ze společenské nutnosti, prestiže, k níž případné střílení asfaltových holubů či letní dům v Černošcích nestačily. U zrodu Národního muzea v Praze stojí osobně velice skromný (a velice vzdělaný v oboru paleontologie) Kašpar Maria Sternberg a vůbec skupina osvícených šlechticů, vesměs i vědců, což je ale historie ještě starší, přesto — budoucí vlasti zdar!

Kapitalismus naší 1. republiky si zakládal na „budování státu“, jenž na jedné straně sílil z velkorysosti a schopnosti mnohých donátorů, kteří podporovali vzdělání, kulturu a vědu, a na druhé se zušlechťoval zdrženlivostí elit v požitcích, jimž Masaryk byl příkladem (viz paměti Prokopa Drtiny).

Současný kapitalismus má pramálo velkodušnosti, navenek se naopak projevuje obžerně. (Nebo snad ten Bakala?) O vlastenectví či budování státu mluví už jen blázni, a dokonce jsme zatratili cosi tak pragmatického, jako je snaha o „trvale udržitelný rozvoj“. Své obnovitelné zdroje, tedy úživné prostředí společnosti, vyčerpáváme stejně bezohledně, jako ty neobnovitelné, nerostné.

Kdyby kapitalismus tyl pouze z mozolů dělníků jako kdysi, věděli bychom jak na to. Ale tento tyje přímo z naší úrodnosti a napravo budí dojem, že bychom mu měli být vděčni za to, že nás vůbec zaměstnává, a nalevo že nám dluží mít se lépe a měl by nám více dávat. Obé ovšem vede k další exploataci úživného prostředí společnosti, neboť svobodomyslné ochoty do ní více vracet než z ní brát bude s příchodem levice k moci exponenciálně ubývat. Vždyť lidé vinou politiky, která zatratila obnovitelnost zdrojů, jsou přesvědčeni, že z nich mají vydobýt ještě více, na čemž se shoduje levice i  pravice. (Viz názorová shoda na dostavbu Temelína, prolomení těžebních limitů, odmítání fotovoltaiky a vůbec principu obnovitelnosti.)

Z tak vymrskané půdy asi ani nemůže vzejít nic lepšího.