Martin Škabraha se ve svém textu ptá, co o nás a naší společnosti vypovídá, že se během krátké doby ve veřejném prostoru etablovalo slovo „nepřizpůsobiví“? Chci zde nabídnout odpověď ve formě zamyšlení nad stigmatizací Jiných v české společnosti prostřednictvím jedné historické paralely, která může odkrýt jedno z líčidel tváře dnes rozšířeného diskurzu Nepřizpůsobivých. Tento princip vyloučení druhých není projevem výjimečným, nýbrž strategií již v české společnosti uplatňovanou. Stejně jako tehdy šlo o vyjádření pocitů nejistoty a strachu z Jiných — krátce po válce fungoval výklad „zrady“ menšin, dnes je zdrojem strachu tíživá socioekonomická situace.

Nebezpečí pojmů

Jsem si vědom, že každý text, který vznikne na vrub tohoto politicky korektně se tvářícího označení, svým způsobem jeho význam ve veřejném prostoru potvrzuje. Bohužel (anebo bohudík, vyberte si) - slova mají performativní schopnost, tzn. realitu vytvářejí, reprodukují a zurčiťují. Mají tak schopnost konat. Co ale s tím? Odmítám nabízející se řešení — jednoduše je neužívat, dělat, že tady nejsou. Přesně takto totiž došlo k vylíhnutí nálepky Nepřizpůsobiví, jež reprezentuje pokus vyhnout se nařčení z rasismu. Proto stojí za to pokusit se odkrýt význam stigmatizačních nálepek, jakým výraz „Nepřizpůsobiví“ bezpochyby je. Tím je pak můžeme odmítat, aby bylo možné zaostřit na skutečné problémy — zejména byznys s chudobou.

Uznat Jiné v jejich Jinakosti

Když občas zaslechnu slova: „no přece víš, ti více opálení“ a podobně, zpravidla je jich užíváno jako pejorativních, ale přesto jaksi „politicky korektních“ náhražek pro označení Romů. Podobných setkání člověku nabídne bezpočet brouzdání internetovými vodami, reálný život nevyjímaje. Zajímavé přitom je, že v jazyku každodenní komunikace bývají podobné deklarace spojeny s dovětky, které charakteristiku dokreslují oním distinkčním „ti nepřizpůsobiví“, které se v současném anticiganismu (ne)pěkně ustálilo jako jedna z obranných reakcí většinové společnosti na ekonomickou krizi zdůrazněním významu práce a jednoty národa.

Dalším výrazem, jenž nabírá výrazně ironického obsahu, je označení Spoluobčané (obvykle „ti naši opálení spoluobčané“), jež hraje roli záludnějšího dvojčete Nepřizpůsobivých. Je totiž ztělesněním ironie, která občanství takto označovaným odpírá — ironicky se vysmívá vůbec možnosti považovat Romy za spoluobčany dle občanského principu, tedy uznat je v jejich Jinakosti. Naším cílem by přitom měl být právě tento apel, který je ale ironicky vysmíván.

Zatím si tak musíme poradit s diskurzem Nepřizpůsobivých stigmatizující ty, kteří nesdílejí „kompatibilní“ kulturu s majoritou. Jako kulturně Jiní se považují najmě Romové — „přišli přeci z Indie“. Pomiňme jednak problematičnost tohoto výroku, a dále to, že vymezování vůči nim ne vždy odpovídá oněm kulturním distinkcím (za znaky legitimizující nálepku Nepřizpůsobivý se považuje třeba to, že jezdí taxíkem, pouští nahlas hudbu atd.). Nálepka je to ovšem zejména neurčitá, láká k dosazování dle kontextu, komu zrovna chceme upřít nárok na rovnost. Nezřídka jejím obsahům přidávají různé fámy. Měli bychom přitom vědět, že užitím etiket, které mají za cíl vytvořit skupinové hranice mezi My a Oni, stigmatizujeme její nositele do té míry, že jsou bez nároku na obranu. Vlastní reprezentaci totiž - domnívám se, že ke škodě věci - nemají.

Diskurz Nespolehlivých jako poválečná strategie vůči menšinám

Domnívám se, že diskurz Nepřizpůsobivých je strategií vyloučení Jiných, jejich symbolickým vymístěním někam na okraj. Funguje dle podobných ideologických praktik, jako diskurz Nespolehlivých po druhé světové válce. I zde šlo o uplatnění moci vůči těm, kteří nemají vlastní nástroje odporu, natož politickou reprezentaci.

Konkrétně bych zde chtěl připomenout opomíjenou skutečnost vztahu národního státu a většinové společnosti k „novým“ menšinám na jeho území — „zůstavším“ Němcům, ze Slovenska dostěhovaným Maďarům (tato migrace byla jednou z vícerých, které měly zajistit re-slovakizaci východní části poválečného ČSR) a početných skupin reemigrantů ze zahraničí. Jejich osidlování československého pohraničí souviselo s realizací projektu poválečné obnovy české společnosti po roce 1945. Měli reprezentovat snahu očisty společnosti a naděje na homogenní poválečný stát. Optikou domorodců-starousedlíků jim však byl připisován status „jiných Čechů“ prostřednictvím stigmatu (státně) Nespolehlivých.

Matěj Spurný ve své velezajímavé knize Nejsou jako my přistupuje ke vztahu k menšinám jako k možnosti jeho prostřednictvím porozumět snadnému uchopení moci KSČ v únoru 48 a udržení režimního „panství“ v dalších letech. Státní moc totiž menšiny v letech 1945-48 pojímala v duchu mantry „nespolehlivých“, což je totožná praktika, jakou dnes veřejný diskurz uplatňuje v hodnocení a uchopení těch, kteří ohrožují jakousi transcendentální státní doktrínu slušnosti (držet hubu a krok). Označení „nespolehlivý“ dokonce krátce zakotvilo v československé legislativě státního aparátu socialistického zřízení po druhé světové válce.

Zajímavé je, že mezi Nespolehlivé patřili i reemigranti - „noví“ Češi. Jejich Jinakost byla spatřována v tom, jednoduše řečeno, že drželi při sobě, což bylo dáno tím, že se pohybovali hlavně v hranicích svých sociálních sítí. Dalším výrazným tmelem byla tradiční forma religiozity. Obé vedlo k tomu, že působili odlišně a pro stát „nespolehlivě“.

Když došlo po válce k vyhnání česky hovořících obyvatel Vitorazska, byl jejich návrat povolen s tím, že byli rozděleni na spolehlivé a nespolehlivé podle toho, zda udržovali kontakty s hlavním nepřítelem - Němci. Nespolehliví pak byli rozstěhováni po jednotlivých okresech ČSR. Podobně byl status Nespolehlivých připisován zůstavším Němcům.

Kategorie Nespolehlivých tak byla nad-etnickou stříškou, pod kterou se schovali všichni Jiní, jejichž kulturní odlišnost byla hodnocena jako nebezpečná. Nepřipomíná nám tento státní byrokratickou mocí vytvořený vztah plný obav z novoosídleneckých menšin včetně „jiných Čechů“ tak trošku něco (viz třeba zde)?

Diskurz Nespolehlivých po druhé světové válce reprezentoval obavy z menšin, které vycházely ze strachu z opakování jejich „zrady“ státu, jak byla cesta k Mnichovu ve 30. letech interpretována (Spurný 2011: 120). Strach z Nespolehlivých tehdy, byl stejně jako dnešní stigma Nepřizpůsobivých formován ztrátou jistot. V případě Nespolehlivých šlo o reminiscenci obav z opakování „zrady“ vedoucí k Mnichovu a o společenskou poptávku po očistě společnosti, která reprezentovala nejistotu národního státu a jeho nezřejmé budoucnosti. Dnešní Nepřizpůsobiví jsou projekčním plátnem nejistot a obav, ve které brnkání na vulgární notu xenofobie a šovinismu má — jak vidno z každodenní reality současnosti — stále své místo.

Příliš daleko se tak česká společnost neposunula. Aby k tomu došlo, bylo by třeba zaostřit na skutečné problémy — rozvinutý byznys s vyplácením sociálních dávek na bydlení, komerční ubytovny a další formy byznysu s chudobou prakticky pod dohledem státu.

Závěrem

Diskurz Nepřizpůsobivých v české společnosti není první (a jistě poslední) strategií exkluze Druhých z nároku na plnohodnotné občanství, ke kterému by neexistovaly historické paralely. „Nepřizpůsobiví“ se podle Martina Škabrahy coby společenská, morální a politická kategorie „hodí“ k tomu, že brání „tematizaci podmínek, na něž se jednotlivci v naší společnosti musí adaptovat.“

Jde o podobnou strategii, jaké bylo využíváno státní legislativou po druhé světové válce k tomu, aby obrátila pozornost od konkrétních problémů, které stát sužovaly. Vztah k menšinám určovaný obavou z jejich Jinakosti (tudíž státní nespolehlivosti) pak prostřednictvím touhy o očistu společnosti vedl(y) díky této poptávce k režimu únoru 48 a nejen symbolickému násilí páchanému na oponentech režimu. Kam českou společnosti přivede vztah současný, v němž spatřuji mnohé podobnosti, proto není zrovna příjemnou otázkou.