Ve stejném období, kdy se obec dolarových miliardářů rozrostla o téměř dvacet procent a polepšila si o osm set miliard dolarů, příjmy lidí ze středních a nízkopříjmových skupin v Evropě i v zámoří se snižují. Přesto nebo snad právě proto je politická reakce na lidové rozhořčení vůči bohatým brána jako demagogický populismus.

Proto když se François Hollande odhodlal zdanit příjmy fyzických osob nad milion eur ročně sazbou 75 procent, nastalo v lepších francouzských kruzích pohoršení. Donedávna nejbohatší Evropan a čtvrtý nejbohatší člověk světa Bernard Arnault oznámil vůli emigrovat do Belgie. Ze známějších komediantů se k němu přidal třeba Gérard Depardieu nebo Brigitte Bardot. A k nim i další chudší a méně známí milionáři.

K činům se přidal slovními útoky i David Cameron. Prohlásil, že přes La Manche rozvine francouzským fiskálním utečencům červený koberec. Londýnský starosta Boris Johnson zase přirovnal zvýšení daní k jakobínskému pronásledování nepřátel veřejného blaha. A pozval všechny lepší Francouze utrácet peníze k sobě do Londýna.

Je docela pravděpodobné, že nejbohatší Francouzi brzy vytvoří další vlnu uprchlíků. Poperou se o nejdražší nemovitosti v Londýně, Švýcarsku a v Monaku s nebohými Italy, Španěly a především Řeky, kteří již před měsíci a lety utekli před vládou, jež je chtěla hnát k nemístné fiskální spoluzodpovědnosti.

Podobný úprk ekonomické smetany má ale dalekosáhlé společenské následky. Uprostřed krize zůstávají v krizí zasažených státech jen ti, kterým se nevyplatí opustit zemi. Krize tak urychluje proces oddělení ekonomické elity nejenom od chudých, ale i od střední a vyšší střední třídy, kteří zkrátka nemají prostředky k daňové emigraci. A právě francouzsko-belgický příklad je v tomto symbolický.

Vyvolat politické pohoršení

Přestože se asi nejznámější uprchlík Gérard Depardieu nakonec odhodlal k mnohem odvážnější emigraci do Čečenska, Belgie zůstala ve středu zájmu. Jestliže totiž máte ten správný příjem, tahle země nezemě se pro vás může stát jednoduše daňovým rájem.

Nejvyšší marginální daň 50 procent se zde odvádí i z průměrných příjmů. Se sociálními odvody pak průměrný Belgičan platí na každém nad průměr vydělaném euru i více jak 60 procentní daň. Francouz s příjmem čtyřikrát vyšším přitom odvádí marginální daň 45 procent. I po zavedení nové Hollandovy daně budou rozdíly ve skutečném zdanění minimální.

Jsou tedy Arnault, Depardieu a Bardot blázni? Možná. Jejich emigrace s tím ale nesouvisí. Belgie totiž prakticky nedaní příjmy z výnosů z kapitálu a na rozdíl od Francie v ní neexistuje ani daň z majetku. Zatímco z průměrných a podprůměrných příjmů se platí až šedesátiprocentní marginální daň, člověk, který v Belgii pouze žije z kapitálových příjmů, zaplatí podle velikosti svého portfolia v nejhorším případě pár procent. Hollandova nová daň tedy sloužila prominentním uprchlíkům jen jako zástěrka před skutečným důvodem jejich útěku.

Naoko vzít střední vrstvu na palubu

Zatímco ti opravdu nejlepší Francouzi užívali Hollandovu daň jen jako záminku, mnozí Francouzi se začali bát, že národní mozky a peněženky utečou do zahraničí. Ti opravdu bohatí argumentují novou daní, aby získali na svou stranu konzervativně smýšlející část střední třídy, která v ní rovněž spatřuje nebezpečí, přestože její příjmy nejsou ani zdaleka ohroženy. Rozhodnutí prominentních Francouzů emigrovat právě v těchto měsících je tak čistě politické a mířené jako politická zbraň proti Hollandovi.

Přispívají k hysterické atmosféře, podle které socialistický prezident vede republiku do ekonomické záhuby. Francie se najednou stává časovanou bombou. A je třeba jednat. To znamená uvolnit daně extrémně bohatým, to znamená ustoupit jim i v jiných otázkách.

Politicky se střední a vyšší střední třída tedy šikuje s těmi nejbohatšími. Přitom vzhledem k jejich omezené fiskální mobilitě by měli podobné daně podporovat. Jak už bylo řečeno, jsou to nulové daně z kapitálových výnosů v zahraničí, nikoli vysoké daně ze mzdy doma, které tlačí ty extrémně bohaté k fiskální emigraci.

Těm opravdu bohatým se ale daří přesvědčovat nejen ty středně bohaté, ale i širokou veřejnost a zahraniční politiky, že vyšší daně na extrémně bohaté jsou špatný nápad. I střední třída tak začne pomalu a jistě odsuzovat podobné zdanění. Přitom si neuvědomuje, že svou vůlí snížit i bohatým daně co nejvíce si na sebe plete bič.

Střední třída v zajetí jednoho procenta

V situaci, kdy při zvýšení daní pro nejbohatší dojde k exodu do dalších států, netrpí jen země původu. Belgie ilustruje, co se stane s daňovým systémem země, jestliže se rozhodne unilaterálně přitahovat ty nejbohatší ze zahraničí. Pokud je země dostatečně malá a vláda je schopná jít prakticky až na nulu, pak se jedná o relativně udržitelnou strategii. I když na úkor ostatních států.

Jestliže jsou však nízké daně pro nejbohatší v konkurenci s větším množstvím mírně zdaněných zemí, ocitají se finance státu v obrovském příjmovém deficitu. Belgie soutěží především s Monakem, Švýcarskem, Lucemburskem a Velkou Británií. Kvůli konkurenci na poli nízkého zdanění kapitálu si tak nemůže dovolit optimálně vybírat daně.

Belgie se dostala do stavu, ve kterém se nachází USA. Mobilita extrémně bohatých vede k nejmarkantnějšímu snižování daní jen u nich. A tak se stane, že miliardář Warren Buffet platí menší daně než jeho sekretářka.

Jestliže má stát fungovat jako běžná ekonomika, která nezávisí jen na svém charakteru daňového ráje, a jestliže nedisponuje přírodními nebo znalostními zdroji, tak celý systém spočívá prakticky pouze na střední třídě. Belgie má i proto jedny z nejvyšších zdanění průměrných příjmů v Evropě a na světě. Její fiskální příjmy přitom nestačí na chod státu, jehož veřejné služby tomu odpovídají. Kdo někdy strávil delší čas v Belgii, bude vědět, o čem mluvím.

Střední třída slepě ke dnu

Měli bychom si pamatovat, že je v zájmu 99 procent obyvatelstva danit nikoli podle toho, kdo může utéct, ale podle toho, jak je demokraticky a ekonomicky danit třeba. Neexistuje žádné morální právo neplatit daně, protože můžu utéct. I ti nejbohatší dluží státním a společenským institucím za své bohatství. Bez fungujícího státu a vzdělané populace by nebyli ničím.

Stát by měl vybírat daně tak, aby nepoškodil hospodářství a sociální kohezi. V rozporu se selským rozumem některých ekonomů má — vzhledem k elasticitě vysokých platů — právě marginální zdanění těch nejbohatších v uzavřeném systému nejmenší efekt na pracovní trh.

Všem nám hrozí, že dopadneme jako Belgie, jestliže se budeme vysmívat politikům v zahraničí, kteří chtějí zdanit bohaté stejně, jak se danili ještě před třiceti lety. Bohatí si pak budou vybírat jako z jídelního lístku, zatímco střední třída a ti nejchudší to odnesou.

Řešení přitom existují. Musí dojít k zavedení bilaterálních dohod proti fiskální emigraci, založených nikoli na rezidenci, ale na místě aktivity. A to i pro kapitálové příjmy. Stejně tak musí být koordinována daňová politika i na evropské úrovni. K tomu se musí omezit i přístup offshorových firem na evropský trh.

Jinak se všichni svorně sejdeme u nulového zdanění těch nejbohatších, zatímco střední třída zůstane v hospodě sama, aby zatáhla účet.