Hlas je pro člověka nezbytností. Člověk, který je němý, nebo člověk, který hlas ztratil, je do jisté míry ochuzen o možnost vyjádřit se a být vyslyšen. Svým způsobem pak takový člověk mizí ze společnosti. Je zajímavé si všimnout, jak se hlasové projevy odráží v jazykových výrazech, které běžně používáme. Například během hlasování někomu nebo něčemu dáváme náš hlas. A když je nám činěno bezpráví, tak se dovoláváme spravedlnosti.

Z historické zkušenosti zase víme, že pokud někdo mluvil, když neměl, a nedržel jazyk za zuby, tak často o svůj jazyk (a tím pádem i hlas) přišel. Často máme také pocit, že člověk, který je skoupý na slovo, o sobě něco skrývá. A daly by se určitě najít i další příklady.

V hlasu je tedy síla a pro existenci člověka je to velmi důležitý nástroj k sebevyjádření. Pěknými příklady toho, jak intelektuálové mohou pomoct posílit hlas těch, kteří to potřebují, jsou některé filmy Chrise Markera. Tento francouzský režisér v šedesátých letech vynesl film z prostředí, které mu je vlastní, a dostal filmovou techniku mezi dělníky nebo přímo do prostor továren. Protestující dělníci nespokojení se svou životní situací tak mohli ve spolupráci s filmaři jednak vyjádřit své problémy a přání, jednak mohli často sami natáčet a zachytit tím na film svůj jedinečný úhel pohledu.

Někdo by mohl namítnout, že filmový esejista není společenský vědec, který by se měl soustředit spíše na nestranné bádání než na osobně zaujatou činnost. Ale takové nestranné bádání ve společenských otázkách těžko existuje. Navíc opravdová objektivita je v mnohosti a rozmanitosti různých hlasů. Lidský svět je někde venku a společenský vědec nemůže být neprodyšně uzavřen ve věži ze slonoviny a tvrdit, že je naprosto neutrální k tomu, co se děje kolem něj. Například taková sociologie je prý vědomím a svědomím společnosti. A pokud člověk ví o společenské nerovnosti a bezpráví, neměl by pak toto vědomí využít ke změně k lepšímu?

Chtěl bych zde také namířit do vlastních řad. Studenti společenských věd mají určitou pozici, ze které by mohli podporovat hlasy těch s malým nebo žádným zastáním, ale dělají to nedostatečně. A když už se převážně humanitně zaměření studenti zapojili do nějaké zásadní aktivity, tak to bylo ve chvíli, kdy se měla zavést vysokoškolská reforma, která jim v různých ohledech vadila.

Jak říká filozof Slavoj Žižek, problém je v tom, že zvýhodněné skupiny společnosti sice demonstrují za své zájmy, ale ne za zájmy těch, kteří to nutně potřebují. Slyšíme však v naší společnosti autentický hlas třeba lidí žijících v chudobě, důchodců nebo etnických menšin? Právě těmto a dalším hlasům, které nejsou slyšet, by měly dávat vědy o společnosti sílu.