Vědy o společnosti by měly dávat sílu hlasům, které nejsou slyšet

Tomáš Vovsík

Zcela nestranné bádání je iluzí — i vědec je zainteresován na skutečnosti, kterou zkoumá; studenti společenských věd se proto nemají zdráhat mluvit o nespravedlnosti v případech, v nichž ji vidí.

Hlas je pro člověka nezbytností. Člověk, který je němý, nebo člověk, který hlas ztratil, je do jisté míry ochuzen o možnost vyjádřit se a být vyslyšen. Svým způsobem pak takový člověk mizí ze společnosti. Je zajímavé si všimnout, jak se hlasové projevy odráží v jazykových výrazech, které běžně používáme. Například během hlasování někomu nebo něčemu dáváme náš hlas. A když je nám činěno bezpráví, tak se dovoláváme spravedlnosti.

Z historické zkušenosti zase víme, že pokud někdo mluvil, když neměl, a nedržel jazyk za zuby, tak často o svůj jazyk (a tím pádem i hlas) přišel. Často máme také pocit, že člověk, který je skoupý na slovo, o sobě něco skrývá. A daly by se určitě najít i další příklady.

×