Pamět není třeba občerstvovat, je to jako včera, přesto si to krátce shrňme. V roce 1992 proběhly v Československu volby, vyhrály strany s odlišným politickým programem a snad i kulturou. Bylo třeba hledat shodu, která by sladila přání o směřování společného státu na východě i západě země. Nekonalo se, a situaci namísto parlamentu řešily stranické sekretariáty politických hegemonů před a za řekou Moravou. Ačkoliv byl přijat ústavní zákon a vše proběhlo dle zákona, nešlo primárně o řešení státoprávní krize, neboť ta byla důsledkem, ale více hrozbou, nesouladu vizí Václava Klause a Vladimíra Mečiara.

Z technologického úhlu pohledu reprezentace HZDS (strana s nesmírným vlivem, v současnosti na okraji politického spektra) a ODS (strana s nesmírným vlivem, která se řítí na okraj politického spektra) dospěly k nejlepšímu možnému výsledku, alespoň tento názor převládá a sentimentální federalisté už takřka vyhynuli. Ovšem nikoli forma zániku, ale způsob vzniku nových států, je problematický a obě nástupnické země se s vlastní existencí nevyrovnaly doposud.