Webová stránka českého prezidenta je pravidelně aktualizovaná a lze tam objevit mnoho užitečných věcí, zvláště pro pozorné čtenáře, kteří už dvacet let tohoto politika sledují. A pamatují si, co řekl v minulosti a co tvrdí dnes. Pro snazší orientaci a pro mladé pozorovatele politického dění by bylo vhodné rubriku „Co Klaus neřekl“ doplnit o rubriku „Co Klaus tvrdil dříve“. Zcela jistě by se tam daly přiřadit jeho proslovy a články na adresu visegrádského uskupení z devadesátých let. Naprosto totiž kontrastují s Klausovým projevem, který pronesl u příležitosti setkání prezidentů Visegrádské čtyřky na konci minulého týdne v Karlových Varech.

Tak především se můžeme dočíst: „Za několik měsíců tomu bude 20 let, kdy tisícileté, velmi rozmanité vztahy našich zemí získaly na schůzce v maďarském Visegrádu novou institucionální podobu (důraz V. K.). Ta přestála všechny bouřlivé peripetie vývoje našich zemí, ke kterým v posledních dvou desetiletích došlo a zůstává i dnes životaschopnou platformou naší spolupráce, jak mezi námi navzájem, tak vůči našim partnerům v Evropě.“ Je obtížné hovořit o institucionální podobě, protože už před dvaceti lety se relevantní představitelé shodli na tom, že nepůjde o „instituci“, ale o volné uskupení. Koneckonců někdejší ministr financí Klaus byl rozhodně proti vzniku Visegrádu jako instituce. Pravdu má prezident v tom, že nakonec Visegrád přežil nejrůznější peripetie. Zvláště období, kdy byli premiéry on a Vladimír Mečiar. Teprve po volbách v roce 1998 bylo možné visegrádské uskupení obnovit.

„Naši západní partneři tehdy s příslibem členství našich zemí v Evropské unii a v NATO váhali a místo toho nás vybízeli, abychom vzájemnou spoluprací nejdříve prokázali, zda pro nás taková perspektiva vůbec přichází v úvahu (důraz V. K.).“ Takto to vypadá, jako by západní země iniciovaly vznik visegrádského uskupení s cílem, aby země dokázaly před integrací do EU a NATO, zda jsou schopny spolupracovat. Toto tvrzení přijmout nemůžeme, protože iniciativa vzešla od hlav států tehdy ještě tří středoevropských zemí. Už v té době to byl právě někdejší premiér V. Klaus, který tvrdil, že spolupráce v rámci V4 nás bude jen zdržovat v cestě naší úspěšné transformace. V4 rozhodně nebyla považována za náhražku členství v těchto organizacích.

„Vždy jsem však chtěl, abychom — ve vlastním zájmu — dokázali vzájemně co nejlépe spolupracovat, a to jak v hospodářské, tak v politické oblasti,“ tvrdí dnes Klaus. Byl to však právě on, kdo jakoukoli takovou spolupráci, kromě CEFTA, odmítal. Vehementně bránil formulování jakýchkoli společných požadavků středoevropských zemí, například na rychlejší přijetí do NATO. V éře, kdy byl premiér, k žádné spolupráci „v politické oblasti“ nedocházelo.

To jsou stěžejní citáty, které bylo třeba uvést na pravou míru. Pokud dnes Klaus tvrdí, že „V4 nám dává možnost formulovat společné zájmy a priority a pokoušet se je na mezinárodní scéně prosazovat“ a že „setkání hlav států, stejně jako pravidelná setkání představitelů vlád a parlamentů, jsou proto důležitou příležitostí pro vzájemný politický dialog“, pak je to samozřejmě v pořádku. Ovšem ještě před deseti lety to byl právě on, kdo něco takového odmítal. Mohli bychom zde uvádět desítky citátů i konkrétních kroků, které svědčí o Klausově někdejších zahraničně-politických chybách a o odmítání Visegrádu. Ale tyto výroky si každý najde sám. Konstatujme, že vůči Visegrádu Klaus po dvaceti letech prozřel. Ještě kdyby tak požádal George Sorose o odpuštění a poprosil ho, zda by nechtěl přestěhovat Středoevropskou univerzitu zpátky do Prahy. My bychom našemu prezidentovi potvrdili, že proti Visegrádu opravdu už nic nemá.