O čem se nemluví a potáhne nás ještě dlouho ke dnu
Jiří VyleťalNa cestě k obnově právního státu budeme muset — za pomoci Evropské unie — překonat obrovskou překážku, o níž se málo mluví: organizovaný zločin.
Člověk se přitom pokaždé otřese v hlubinách vlastního nitra. To když slyší, kterak ostří hoši v černých limuzínách kamsi vtrhli a zmáčkli jednoho ze svých, aby mu dali vybrat mezi životem a smrtí. Vždy mi zatrne, dozvím-li se, že provozovatel lokálu v centru Prahy byl donucen platit výpalné.
Nikdy také nezapomenu na poměry, které mi vykreslil jeden muž z Ukrajiny. Poměry, za nichž jsou ti nejmenší z nejmenších — ukrajinští stavební dělníci — okrádáni svými krajany, kteří organizováni na způsob kast si vynucují násilím a pod pohrůžkou smrti podíl z jejich bídného výdělku. Jímá mne strach z temné budoucnosti, zaslechnu-li, že v kdesi v baru se střílelo a účty si vyřizovaly jakési znepřátelené skupiny, přičemž v jejich řadách nechyběli bývalí policisté.
Domyslíme-li, co vše si může organizovaný zločin vynutit tím, že je schopen všeho, není žádná pochybnost o tom, že jde o společenský problém první kategorie. Možná proto se o něm raději moc nemluví.
Kde se bere organizovaný zločin
Byly doby, ne tak vzdálené, kdy s ním u nás nikdo nepočítal. Obyčejní lidé přicházeli do styku zase jenom s obyčejnými lidmi a tam platil za největší zločin pytel cementu ukradený na stavbě. Zbraň neměl nikdo. Má tím však být řečeno, že komunistická společnost do roku 1989 neznala organizovaný zločin?
Jednou se kdosi vyjádřil, že sám komunismus je organizovaný zločin. Mohlo se to zdát přitažené za vlasy, vždyť nepletl-li se občan do politiky, nesetkával se s ničím, co by jej ohrožovalo a vymykalo se zákonu. Navíc nebylo by to přece jediné společenské zřízení, které se udržuje v chodu prostředky vlastními galérce. Nehledě na to, že zdaleka ne vše, co s pojmem komunismus splývá, naplňuje významový obsah zločinu. V tom, co měl autor těchto slov nejspíše na mysli, se však nemýlil: komunismus byl naší společnosti vnucen pod pohrůžkou násilí a za pomoci téže hrozby byl i udržován. Byť se ve svých lepších časech násilí nedopouštěl, pokud někdo nezpochybňoval jeho moc. Zřejmě proto mluví někteří političtí komentátoři vcelku oprávněně o státě autoritativním, a nikoliv diktátorském.
Říjnová revoluce byla v podstatě revolucí proti feudální moci, navíc totálně zkorumpované. Hovořit tedy o komunismu jako organizovaném zločinu nedává smysl. Jiná věc je, že revoluce těžko mohla uspět v zemi s tak málo emancipovaným a občansky neuvědomělým obyvatelstvem, jako bylo Rusko, čímž se bohužel brzy otevřela cesta ke stalinismu a dál už to všichni znají. Jak jinak se dá vládnout v takových zemích než silou? Bohužel to často odnesou ti, kteří si to nezaslouží. Poznamenávám ještě, že rájem mafií zdaleka není jen východní Evropa.
Proč jsme se v sovětském bloku ocitli právě my, kteří jsme měli větší vazbu na západní Evropu, taky nehodlám rozebírat, protože na tom mají podíl naši předkové. Pokud jde o ta 80. léta, o dobu přestavby, pak mohu napsat jen to, že u nás nikdy žádná přestavba nezačala. Gorbačov byl i v tom Sovětském svazu celkem osamocen, podporu měl malou. On to možná myslel dobře, ačkoliv sám byl také bývalým aparátčíkem a určitě nebyl bez viny. Vedení KSČ však program přestavby nikdy nepřijalo za svůj. Pouze se tak tvářili, kvůli Sovětům. Pokud jde o tehdejší policii, čili SNB, včetně StB, tak ti byli většinou stalinisté v tom skutečném smyslu slova, tedy že se hlásili ke Stalinovi se vším všudy. Ve svých kancelářích měli i jeho fotografie (přestavba nepřestavba, Gorbačov-Negorbačov).
Dnes jsem pro Evropu, ale přestavuji si, že by měla být socialistická. A nakonec se vrátím k té říjnové revoluci, jejíž 95.výročí je právě dnes: Ačkoliv mám k lecčemu výhrady a dívám se na to dnes kriticky, tak se k ní prostě nemohu nehlásit.