Na začátku měsíce října se stalo něco zvláštního. Mezinárodní měnový fond se perem svého hlavního ekonoma přiznal, že o celých padesát procent podcenil dopad státního šetření na ekonomiku. Toho šetření, které fond sám ordinuje už desítky let desítkám zemí po celém světě.

Doznal, že každá vládou ušetřená miliarda nezasáhne ekonomiku jen tou uspořenou miliardou, ale dohromady až celou miliardou a sedmi sty miliony (fiskální multiplikátor o velikosti 1,7). Do té doby tvrdil, že kdykoli vláda šetří, soukromý sektor utrácení státu z části nahradí a že negativní efekty jedné ušetřené miliardy se pohybují mezi čtyřmi a dvanácti sty miliony (fiskální multiplikátor 0,4 resp. 1,2).

Oněch až sedmdesát korun, které každá vládou ušetřená stovka okamžitě doslova zničí, se opravdu jen těžko srovnává se zhruba dvěma korunami, které ročně platíme, abychom si tu stovku půjčili. A to vůbec není řeč o inflaci, se kterou nám trhy za každou půjčenou stovku asi korunu ročně zatím platí. Ničení hodnot, kterého se vláda ve jménu šetření v nejhorším možné chvíli dopouští, jsou dalekosáhlé. Uznání takového ničení je ale slyšet poskrovnu.

Vědomé podceňování škrtů

Celá diskuze o fiskálních multiplikátorech je trošku přitažená za vlasy. Především proto, že neexistuje žádný objektivní způsob, jak jejich hodnotu změřit. Záleží na míře tržní otevřenosti dané země, na ekonomice sousedních států, na úrovni a flexibilitě soukromých investic, úspor, úrokových sazeb i na náladě spotřebitelů a podniků.

Přesto muselo být všem jasné, že současná krize je živná půda pro silné negativní fiskální multiplikátory: Neškrtají jenom jednotlivé státy, ale celé kontinenty, nešetří jenom stát, ale i podniky a domácnosti, do oběhu se tlačí levné peníze, které nikdo kromě státu nemá motivaci investovat a nálada je tak blbá, že by se dala krájet.

Přes všechny tyto indicie odhady multiplikátorů z dílny Mezinárodního měnového fondu byly nejnižší ze všech světových organizací publikujících respektované prognózy. Jakoby náhodou tedy fond tvrdil, že opatření, která diktuje desítkám států v Evropě i mimo ni, jsou mnohem blahodárnější, než si myslí všichni ostatní.

Já se obávám, že to nebyla náhoda, ale přinejmenším v případě MMF vědomý výběr. Výběr, jenž nahrával úloze fondu, kterou zastává v dnešním finančním světě. Upřímně však neznám konkrétní motivaci v pozadí podceňování fiskálních multiplikátorů současnou vládou. Nepřekvapilo by mě, kdybych se dočkal premiérova prohlášení, že vláda škrty nedokázala ekonomice důkladně komunikovat. Kromě komunikace je jako vždy všechno v pohodě.

Mezinárodní měnový fond jako exekutor, Miroslav Kalousek jako...?

Mezinárodního měnový fond se tedy přiznal ke špatnému odhadu následků medicíny, kterou trousí všude, kam jej vítr zavane. To by ještě samo o sobě nebylo nic divného. Opravdu paradoxní je až to, že tuto medicínu změnit nelze. MMF svou škrtací strategii trousit musí, ať už následky budou jakékoli. Jejím zdaleka nejdůležitějším úkolem v dnešním finančním systému není hájit růst a prosperitu států, ale zájmy státních a soukromých věřitelů.

Jinak řečeno, MMF nemůže přijít do země, půjčit její vládě peníze a říct, aby začala šetřit až za pět let. Ekonomicky by to dávalo smysl, ale jednotliví státní akcionáři MMF to nezbaští. Vždycky se mezi nimi najde alespoň jeden, který nebude chtít vypadat, že financuje zbankrotované lenochy.

Mezinárodní měnový fond se dá chápat jako mezinárodní exekutor. Nepřijde vám půjčit primárně proto, aby vás zachránil od bankrotu, jak se u MMF může zdát. Přijde proto, aby od vás dostal všechny peníze, které dlužíte. V mezinárodním právu není možné, aby MMF na athénskou akropoli nalepil pečeť „exekučně zabaveno”. Fond musí danému státu půjčit peníze, aby nezkrachoval v krátkodobém horizontu. Pak musí bdít na to, aby stát dokázal splatit maximum dluhů. Ať to stojí, co to stojí.

Jednotliví ekonomové fondu mohou dál moralizovat o vlivu úsporných politik na růst ve státech, kam se MMF vypravila. Vsadím ale kalhoty, že to na obecné vyznění politiky fondu nebude mít vliv. Principiálně to totiž není možné. A vyjádření z minulého týdne o pokračování portugalských reforem je toho prvním z řady důkazů.

MMF ovšem není jediný tesař, který se — nejspíš cíleně — utnul. I naše nejlepší ministerstvo financí systematicky podceňuje sílu škrtů. Předpokládám, že nikoli pod vlivem jednotlivých ekonometrů ministerstva, kteří své modely mají dobře spočítané. Nýbrž pod vlivem nějakého vyššího poslání ministerského vedení.

V případě Mezinárodního měnového fondu je mi ono vyšší poslání jasné. Vyplývá z role fondu ve světovém finančním systému. O vyšším poslání Miroslava Kalouska se ale upřímně bojím spekulovat.