Současná vláda je skutečně oporou české demokracie. Nápady, s nimiž občas přichází, jsou takovou přehlídkou mocenského cynismu a arogance, až si člověk říká, že už to snad horší ani být nemůže. A ono zase jo. Lehkomyslnost, s jakou je připravena zacházet se základními demokratickými principy, ochota instrumentálně měnit zákony k dosažení kdoví kým zadaného cíle, jsou přímo odpudivé. A jsou jen dvě možnosti, proč tomu tak je. Buď jsou její členové tak bezedně hloupí, od reality běžných občanů odstřižení a tedy nekompetentní, anebo jsou to bezcharakterní cynici bez skrupulí.

Pokud se rozhodnou řešit nějaký problém, můžeme se vsadit, že to udělají tak, aby neřešili jeho příčinu, jíž jsou namnoze oni sami, ale potlačili projevy jeho důsledků. Tedy, krátce řečeno, zvýšením represe. Co má podobný způsob uvažování a rozhodování společného s demokracií a svobodou pak už může vysvětlit snad jen Roman Joch a jeho Občanský institut.

Když extrémistické reformy začaly proti vládě popuzovat občany, což se nejvýrazněji projevilo v rámci četnějších odborářských demonstrací a stávek, přišel exministr práce a sociálních věcí se skvělým nápadem. Na reformách se nic měnit nebude, je však nutno zajistit, aby se omezila možnost protestovat a narušovat „klid na práci“. A začal čile připravovat „novelu“ - jak těmto zpátečnickým a reakčním úpravám zákonů ve vládě familiérně říkají -, která by omezila právo na stávku.

Podle ní by stávku mohly vyhlašovat výhradně odbory. Mohly by ji vyhlásit až po hlasování, v němž by byla pro zastavení práce alespoň polovina zaměstnanců. Povinností odborů by pak bylo informovat o stávce nikoli tři dny, ale pět dní předem a musely by dodat zaměstnavateli jmenný seznam všech, kteří se rozhodnou stávkovat. „Novela“ rozšířila také počet profesí, které právo na stávku nemají vůbec.

Drábkovo „demokratické“ smýšlení z toho čiší na sto honů. O oslavě svobody jednotlivce, kterou pravice tolik zbožňuje, nemluvě. Obzvláště z toho jmenného seznamu pro zaměstnavatele, který není ničím jiným než nástrojem zastrašování. A představa celonárodního odborového hlasování v rámci pořádání rozsáhlejší protestní akce, jehož výsledky budou posuzovat nějaké ministerské komise zplnomocněné rozhodnout, zdali alespoň polovina odborářů hlasovala pro stávku, je už zcela kocourkovská.

Podobně je to i s případem, v němž média začala upozorňovat na nehorázné statisícové, ne-li rovnou miliónové prémie všemožným vládním poradcům, náměstkům, asistentům a asistentkám. Reakce vlády na sebe nenechala dlouho čekat. Aby se do budoucna předešlo situacím, v nichž nekřesťanské odměny podivných pobočníků zlobí veřejnost, obzvláště v době údajného šetření a rozpočtové zodpovědnosti, bude nutné o nich napříště veřejnost neinformovat. Takže nikoli snížení bakšiše pobočníkům, ale opět takzvaná „novela“, tentokrát zákona o svobodném přístupu k informacím, která zveřejňování platů vysokých státních úředníků znemožní. Rovnou by se tedy mohl název zákona změnit na zákon o nesvobodném přístupu k informacím. Ať je jasno, že na západ už nějakou dobu namířeno nemáme.

No a do třetice všeho veselého: Karel Schwarzenberg se nám po volbách zničehonic probudil. A když otevřel oči a spatřil volební výsledek své asociální strany, rázem zahlédl, že v zemi je značné množství strádajících a opuštěných důchodců. Hned běžel za Kalouskem a požádal ho, aby s tím něco udělal. Aby tedy udělal něco s osudy lidí, kterým ještě nedávno důchody nesnížili, jen je budou pomaleji (vzhledem k růstu inflace) zvyšovat; lidí, na něž nejdrtivěji dopadá zvyšování DPH u veškerého zboží a služeb a o nichž členka Schwarzenbergovy strany prohlásila, že jsou na bídu zvyklí, protože mnozí z nich ještě zažili válku, a že si tedy na důsledky reforem zvyknou rovněž.

Pomineme-li bezděčné roztomilé přirovnání důsledků vládních reforem z úst této velké pravicové ženy k druhé světové válce, vyvstane nám na základě náhlého záchvatu sociálního cítění nomenklatury, že zde máme po krajských a senátních volbách vládu, která je nejspíš v druhé půli svého vládnutí odhodlána napravovat to, co v půli prvé sama napáchala. Takovou produktivitu práce vládních činitelů nám jistě brzy začne závidět celý svět.

Nepropadejme ale ničím neodůvodněnému optimismu. Tato vláda není schopna napravit zhola nic. Kam šlápne, tam sto let tráva neroste. Ve svém pohrdání občany je pouze přesvědčena, že se stačí jen trochu přetvařovat a ti blbci, rozuměj voliči, jí to zase zbaští. Nejspíš se jen chystá uplatnit svou oblíbenou strategii. Rozeštvat zástupy, v této chvíli sjednocené nenávistí k ní. Jednu skupinu, jakou jsou třeba opuštění důchodci nebo někteří vlastnící velkolepých SKaret, zvýhodní a reakce těch, kterých se zvýhodnění nedotklo, se brzy dostaví. Od cynických vládních banditů nelze nic jiného očekávat. Bohužel nejspíš ani to, že se jednoho dne sejdou v cele za velezradu, kterou poslední dva roky páchají soustavným a cíleným rozvracením veřejných financí a tedy destrukcí základních funkcí našeho státu.

To spíš přijdou s nějakým dalším skvělým nápadem, jak vzniklou situaci řešit. Třeba „novelou“ volebního zákona, podle nějž bude mít propříště občan právo volit pouze „demokratické“ strany. Tedy ty napravo od Václava Klause.