V úterý ráno jsem otevřel Deník Referendum a myslel, že mě šálí zrak. Byl tam můj článek — jenže, žádný jsem nepsal, alespoň ne poslední dobou. Nenapsal jsem článek ale „tajnou zprávu“ — radu, jak by měli aktivisté Dienstbierova zvolení chápat Franzův vstup. Poslal jsem jej, mimo jiné redakci DR. Pochopili to jako článek. Asi to tam s trasparetností přehánějí.

Kandidatura Vladimíra Franze je zajímavým jevem ne pro sebe sama, ale jako prvek, který doprovází přímou volbu prezidenta. O přínosu nebo naopak hrozbě přímé volby byly svedeny lité argumentační souboje, nemíním je množit. Týkaly se předně funkčních dopadů úřadu hlavy státu a míjely jeho symbolický rozměr bezmála jako zbytečný odpad. Jenže ten je pro chod státu neméně důležitý jako jeho funkční aspekty.

V tomto ohledu je Franzova kandidatura výjimečná. Stále si myslím, že podpisy sesbírá a stane se kandidátem. Tedy skutečným kandidátem, a ne kandidátem virtuálním, jaké přidala k reálným většina médií. Franz, pokud se to stane, bude jediným nezávislým kandidátem, kterému ten přívlastek padne.

Mnozí kandidáti z těch, kteří za měsíc odstartují, by se rádi viděli jako nezávislí. Nejen viděli, ale již si natřasají peří independence. Halí se do předstírané nestranické fazony. Ale zkrátka, nestranickým kandidátem žádný, vyjma Franze není. Ať bude ekvilibristika v tomto směru sebeobratnější a pozornost veřejnosti a zejména médií, ochablá do krajnosti.

Přímá volba nese nový stav, kdy kandidovat může skutečně každý, kdo splní zákonné a rozumné podmínky: senátní věk a závoru padesát tisíc podpisů — což je jako pojistka až až. Alarm před útokem populistů byl zbytečný a pochod extrémistů se alespoň pro tentokrát nekonal. Franz je vším možným, ale extremistou v politickém smyslu ne. Nadto do hlavních bojů nezasáhne.

Nastává éra, kdy voliči budou volit podle přítomných a poměrně obyčejných osobních vlastností. Heroické curiculum vitae, ostrých rysů plného charakteru jako bylo vedení legií či skutečné strategické rozhovory s prezidentem Wilsonem nebo riziko normalizačního kriminálu a jeho skutečné zažití, či alespoň lité boje u Dukly následované ostrakizací. Ty jednoduše nejsou v nabídce. Jsou jen velkým formátem uzavřené minulosti.

Že by byl nestranickým kandidátem Jan Fischer, který strávil dlouhých osm let v komunistické straně a odhodil její průkaz ihned, jakmile to pro něho přestalo mít smysl, je snad žert. Jemu podobní v jiných stranách — tedy zase jiné strany — si jej před pár lety vybraly jako loutku, právě jen proto, že byl vhodnou loutkou pro dva loutkoherce. Jeho stranickou „nezávislost" snad nelze brát při jen trochu střízlivém úsudku vážně.

Nebo Miloš Zeman, který má stranu dokonce kapesní (domácí), střiženou na míru pro sebe sama? Žádný velký státnický formát z minulosti před námi nestojí a stát nemůže. Nikdo, kdo by prošel bojem dlouhodobě vedených horkých zápasů. Je nefér předstírat, že první dva v pelotonu jsou něco jako státníci. To jen hlad po takovém formátu vytváří fata morganu odraženou od těchto loutek — lepenkových policajtů u silnice.

Jan Fischer se některým jeví jako státník, i když jím nikdy nebyl. Je jen projektem tužby a stačilo by malé procitnutí a bylo by jasno. Protože ani netuší co je být státníkem, bez uzardění si koupí foto s McCainem — jako na pouti snímek s medvědem. Medvěd ani McCain za deset minut již neví, s kým že se to setkali. Fischer bagatelizuje politiku a činí stát, v jehož čele by rád stanul, pouťovou atrakcí.

Jan Fischer nejen že není státníkem. Dokonce ani nikdy nebyl politikem, člověkem, který by postoupil byť jen sebemenší zápas ve veřejném prostoru. Vše byly jen oportunně vysezené pozice. Na mnoha vrstvách vaty. Dokonale polstrované. Nebyl dokonce nikdy do ničeho zvolen, ba ani nikdy neriskoval kandidaturu. Žádným demokratickým ověřením svých vlastností neprošel. Leda že by někdy nekandidoval na nějakou funkci v některé stranické buňce KSČ, to mi už známo není.

Nebyl ale ani komunálním zastupitelem v sebemenší osadě. Pak byl krátkých čtrnáct měsíců loutkovým předsedou vlády, vykonávajícím zprůměrovaný diktát určujících stran, u čehož tak poslouchal, že ani nestačil projevit emoce. Zůstal skutečným mužem bez vlastností našich dnů, prázdným promítacím plátnem, do kterého si zatím nesoustředění promítají sny a touhy o velkém státníku. Jak ve starém filmu „Being there — (The Gardener)“.

Probůh, jaký že to je státník! Nemůže jim být, i kdyby se rozkrájel a zaplatil desetkrát více PR agentur. V tomto ohledu vyjde nastejno jako Vladimír Franz. Pane Franzi, promiňte mi, myslím to jen v ohledu „být politikem“.

To Zeman zvolen byl. Ale ne tak často, jak se mnohým v omámení hladem po velké postavě zdá. Postavě, která ale nepřichází a na kterou čekáme marně jak na blanické rytíře. Budeme muset procitnout a sestoupit do střízlivějších pater lidských vlastností a kompetencí. Válka a revoluce zkrátka dlouhou dobu nebyly a nastává doba civilní. Ta vyžaduje jiné bojovníky: proti korupci, cynismu, nihilismu a ohrožení lidských práv. Proti globalizaci.

Přímá volba je pro to rozumným a střízlivým nástrojem. Vedeme válku s korupcí, rozkrádáním veřejného prostoru a státu. Tam jsou třeba noví bojovníci. Fischer ani Zeman nejsou pro tento boj vhodní ani jako pěšáci — jsou v něm spíše dezertéři nebo pátá kolona.

Zeman byl zvolen celkem třikrát. Do Federálního parlamentu v roce 1990, do PČR v roce 1996 a v roce 1998. Strávil ve volených funkcích v úhrnu necelých osm let, což není málo ale zase ne tak mnoho vzhledem k dojmu, jaký klamně vyvolává. Vždyť skoro stejně jsou na tom Roithová, Schwarzenberg, Dienstbier, Dlouhý.

Pravda byl celé jedno obdobím premiérem, co ale natropil v této funkci, přenechám jiným, bude jistě probíráno. Jenže je již deset let zcela mimo politiku, ale i mimo jakékoliv odborné povolání, cokoliv, co by udržovalo jeho zdravé schopnosti ke službě státu.

Je také mimo realitu a možnost do něčeho ve prospěch vlasti zasáhnout. Je něco jako retro bavič, který může jen živit nostalgické vzopomínky na svou, poněkud estrádní éru, když vzpomenu tu lepší stránku jeho panování. Jak nepodobný je tento pravý obraz početným zástupům, které uhranul svým markýrovaným státnictvím, zdánlivě velkou politickou hrou.

Zeman se stále tváří jako vysoká a zatím je to jen domácí drůbež, která už nenese. Zvláštní, že je stále spousta lidí, jež to nepoznají. Celé zástupy, jako uhranutí krysařem.

Franz je úkaz pro futuro. Naznačuje, že je možné, že někdo z podlahy může povstat do vážnější fáze zápolení o první místo ve společnosti a nabídnout ověření, zdali se někde mimo teritoria politický stran nemůže vyskytnout člověk užitečný všem, aniž by musel být extremistou.

Otevírá možnosti dosud neobjevených dějů, ze kterých můžeme mít jisté obavy, stejně jako v ně můžeme doufat jako v nástroj, pro dobu, kdy strany již nikdy nebudou mít onu legitimitu jako v 1. polovině 20. století. Kdy jsou jen atrapou někdejšího zastoupení rozhodujících zájmů ve společnosti.

Když mohou být kandidáty Fischer a Zeman a dokonce ten přelud berou velké části společnosti vážně, proč by nemohl Franz? Mluvím o možnostech, ne o skutečných vlastnostech pana Franze, které neznám.

Sleduji volbu prezidenta s velkým soustředěním již 45 let. Začalo to, kdy jsem jako jedenáctiletý výrostek veplul na demonstraci studentů za prosazení kandidatury Čestmíra Císaře. Pořád mám na očích ten transparent: „Císařský řez naší politice“. Věřil jsem a opravdu si přál jeho výhru, aniž jsem tušil, kdo to je. Věřil jsem, že demonstrace nese pravdu. Byl jsem zklamán, že zvolen byl Ludvík Svoboda a zhola nevěděl, že Císař ani kandidátem nebyl, jenom platonickým snem studentů.

Ještě nikdy jsme neměli možnost volby tak širokou. Máme tedy osm jistých kandidátů a dva pravděpodobné. Tolik jich u nás na prezidenta ještě nikdy nekandidovalo.

Někdejší kandidáti a pak prezidenti jako Masaryk, Svoboda a Havel vyjeli hluboké koleje našich představ o tom, jaký má prezident být. Bytost skoro s nadpozemskými vlastnostmi. Těmto archetypům se Zeman s Fischerem nepodobají ani jako neslabší stíny sítí. Ale i tak musíme tyto koleje opustit. Je jiná doba. Alespoň to tedy nepředstírejme.

Naštěstí je mezi desítkou pár kandidátů s reálnými vlastnostmi, které mohou být porovnány mezi sebou. Již to nejsou šrámy horkých bitev, ale kompetence mnohem všednější. Oslabením výběru je jistě kapitulace Švejnara. Stále jsou zde ale Roithová, Dienstbier, Schwarzenberg. Lidé z masa a kostí, a ne jen odrazové plochy.

Bude všedním štěstím pro tuto zemi, pokud se některý z nich stane prezidentem. Vlastnosti pro to (někdo víc a někdo méně) mají.