Naše města se brzy opět ponoří do smogu, tři čtvrtiny českých odpadků končí na skládkách nebo se pálí, ropa stojí 106 dolarů za barel. A ekologickou politikou vlády je povětšinou v lepším případě fiasko, v horším ji určuje hrůza ze zloby hradního pána a v nejhorším kšefty krajských kmotrů.

Takže se nabízí otázka: proč se sociální demokraté poslední dobou snaží přesvědčit každého, že jsou ještě horší?

Abychom si rozuměli: ČSSD je strana, která má moderní ekologické uvažování a povětšinou to myslí vážně. 

Předseda sociální demokracie si opravdu myslí, že zelené inovace a chytrá energetika pomohou stavět moderní českou ekonomiku. Bohuslav Sobotka také potvrdil, že se chce podílet na „formování i formulování“ důležitého nového zákona, který by stanovil tempo, jakým se naše země chce zbavit závislosti na ropě i uhlí.

Návrh sociálně demokratického programu obsahuje progresivní a dobře promyšlené body, jak na lepší recyklaci odpadu, péči o zelenou krajinu a čistý vzduch pro každého.

A Jiří Dienstbier nesporně patří mezi kandidáty, kteří by v prezidentském úřadu stát vedli k chytré ekonomice.

Přesto však ČSSD hrozí akutní nebezpečí, že v ekologické politice přijde o věrohodnost.

Sociální demokracie má své uhelné a betonové křídlo. S tím patrně nic nenadělá. Část levicových politiků si prostě holt myslí a bude myslet, že pokrok se měří tunami uhlí, výrobou oceli a těžbou dřeva. Ale to by nebyla fatální potíž: nakonec jde všeho všudy o několik poslanců. Největší překážkou věrohodné zelené politice ČSSD nejsou milovníci retro ekonomiky, nýbrž něco úplně jiného. Její vlastní politická taktika. 

Protože když přijde na konkrétní hlasování, ČSSD v poslední době často — dobrým úmyslům navzdory — hlasuje proti zákonům, které mohou prakticky a rozumně pomoci lidem. Několik důležitých epizod z nedávných týdnů je skutečně ilustrativních.

Příběh první

Poslanecká sněmovna v půli září s konečnou platností schválila nová pravidla, která mají chránit spotřebitele před nesolidními developery či realitkami a hlavně: přimějí stavební firmy, aby stavěly domy, kde vytápění nového bytu přijde pouze na několik stokorun měsíčně. Je to jedna z těch věcí, kde trh selhává a stát musí pomoci. Zájem developerských společností se tu diametrálně rozchází se zájmem jejich zákazníků, protože chtějí postavit a prodat; je jim naprosto jedno, kolik bude stát provoz a vytápění budovy. Nový zákon to má řešit.

Prezident zákon vetoval s tím, že se „řadí vůbec k těm nejhorším a svobodné společnosti nejškodlivějším,“ jaké dostal na stůl; to se dalo čekat. Sněmovna posléze jeho veto přehlasovala — to se také dalo čekat. Poslanci ČSSD však bezmála jednohlasně podpořili prezidenta.

V sociálně demokratickém poslaneckém klubu se šířily povídačky, že zákon vyžaduje, aby venkovské babičky platily tisíce korun za energetické štítky na své chaloupky. Možná si někdo návrh špatně přečetl; možná někdo tichou poštou vypustil záměrnou smyšlenku — těžko říct. Každopádně je to nesmysl. Ale tohle není důvod, proč ČSSD hlasovala proti. Pravý důvod, se kterým se někteří straníci příliš neskrývali, byl banální, cynický politický kalkul: návrh zákona sice pomůže lidem, ale předložila jej vláda, a proto opozice bude proti, tečka.

Příběh druhý

Parlament rozhoduje, jak stát použije část výnosů z prodeje povolenek ke znečišťování, které si od ledna musí kupovat velké průmyslové podniky.

Stručně řečeno: zákonodárci musí rozhodnout, jestli podpoří Miroslava Kalouska, který chce peníze prolít státním rozpočtem, nebo je investují do chytrého programu a pomohou rodinám se zateplováním domů, instalací nových oken, výměnou kotlů nebo namontováním solárních kolektorů na střechu. Druhé řešení by mělo nesporné plusy. Za prvé statisícům domácností srazí účty za vytápění, za druhé sníží naši závislost na dražších a dražších fosilních palivech, za třetí se bez něj neobejde vyčištění smogu na venkově a za čtvrté oživí ekonomiku: vytvoří desítky tisíc pracovních míst pro české dělníky, zedníky a inženýry, zakázky pro malé stavební firmy i pro dodavatele materiálu a technologií.

Ekonomové Miroslav Zámečník a Tomáš Lhoták spočetli, že z každé koruny, kterou stát do takového programu vloží, se mu 1—1,2 koruny přímo vrátí v daních z projektů, v menších výdajích na příspěvky v nezaměstnanosti a podobně. Šéfové ČSSD však podporu strany pro takový program vetovali s tím, že je lepší, aby peníze byly bezpečně v eráru a přispívaly k příjmům státního rozpočtu. Takže škrty státních programů už jsou v krizi lepší než investice do ekonomiky? ČSSD už nevěří premise, která byla leitmotivem sociálně demokratické hospodářské politiky přinejmenším od dob, kdy Keynes žil a psal? A nevěří už ani svému vlastnímu programu?

ČSSD má velkou příležitost prosazovat konkrétní, promyšlený program, který by pomohl lidem. Ve sněmovně ji prozatím promarnila. Co Senát?

Příběh třetí

Horní zákon je prvotřídní ostudou. Shrňme to: v horním zákoně dodnes straší paragrafy, které umožňují státu, aby vyvlastnil soukromé domy nebo zahrady ve prospěch těžby uhlí, zlata nebo kamení, pokud o to důlní společnost požádá. Protože současný zákon platí od roku 1988, někdy se jim říká „komunistické vyvlastňovací paragrafy“, ale to není přesné. Nejsou komunistické, nýbrž nacistické. Součástí české legislativy se staly v roce 1943, aby lidé svým sentimentálním lpěním na vlastním domově nemohli překážet dodávkám surovin pro říšské válečné úsilí, a Gottwald i Jakeš je tam už jenom ponechali.

Poslanec Milan Šťovíček je také litvínovským primátorem a jeho město má povrchové doly za humny. Šel do velké politiky pouze proto, aby uchránil podkrušnohorské obce před predátorskými plány Pavla Tykače, který chce rozšiřovat těžbu uhlí, a díky své vytrvalosti dosáhl svého. Položil premiérovi nůž na krk: pokud chce jeho hlas, musí splnit koaliční smlouvu a zajistit podporu vládních poslanců.

Uhlobaroni zuřivě lobbovali proti. ODS však nezbylo než změnu horního zákona podpořit, ačkoli se řada pravicových poslanců ošívala.

ČSSD to vzala jako politiku — naprosto zbytečně, protože bylo jasné, že koalice zákon podpoří, takže Šťovíčkova dezerce nepřichází v úvahu. Sociální demokraté se však při hlasování neřídili tím, co je v návrhu, nýbrž proč se ocitl na programu sněmovny.

Při pohledu na parlamentní klub ČSSD, jak kvůli politické symbolice podporuje Tykače a Zdeňka Bakalu proti místním lidem, kteří jen chtějí žít ve svém domě, docela mrazí v zádech.

Jednou jedinou světlou výjimkou byl poslanec Robin Böhnisch z Královéhradeckého kraje. Co Senát?

Politická taktika je a vždycky bude součástí parlamentního rozhodování. Ale kritizovat vládu je jedna věc a skutečně hlasovat druhá. Poslanci hlasují o zákonech, které mají praktický vliv na každodenní život statisíců rodin. Někdy se stane, že vláda předloží návrh, který je dobrý. Pokud ČSSD bude — navzdory svým instinktům — hlasovat pro špatnou legislativu, která uškodí lidem, jenom proto, aby se vláda ocitla v krátkodobé taktické nevýhodě, není to opoziční politika a snaha vyměnit kabinet za lepší. Je to cynismus. Zbytečný, neproduktivní, nepotřebný cynismus.

ČSSD by se měla vrátit ke svým ekologickým názorům a ke svému programu. Nejde pouze o součty hlasů. Pro koalici potom bude mnohem těžší pokračovat v atacích na důležité zákony a programy, které mají zajistit zdravější prostředí k životu pro každého.

Příští schůze Senátu začíná 22. října.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením

Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.