Rozdíl mezi spravedlností a nespravedlností je značně problematický. Zřejmě žádná politická strana nechce vědomě působit nespravedlnost. Přesto se navzájem z takových intencí nezřídka viní. Problémem spravedlnosti totiž není spor o její potřebnost, nýbrž názor, jakou formu by měla mít. Teoretické řešení tohoto problému není na obzoru (pokud je vůbec možné), takže nezbývá než zvolit druhou nejlepší metodu — politickou soutěž. Během času se různá pojetí spravedlnosti podařilo v evropské politické realitě redukovat na tři hlavní proudy, které můžeme nazvat (1) liberalistickým, (2) utilitaristickým a (3) egalitářským.

Začněme s liberalistickým pojetím. Tvrdí nám, že spravedlivé je dělit bohatství společnosti mezi jednotlivé členy podle toho, jak se každý z nich podílel na jeho produkci. Nejvíce dostane ten, kdo se nejvíce zasloužil, ať už na základě píle nebo nějaké jím neovlivněné výhody. Obvyklá argumentace liberalistů spočívá v tom, že podobný přístup motivuje každého jedince ke snaze o maximální výkon. Navíc schopní a pracovití si přeci zaslouží sklízet plody své práce — nepracovat dokáže každý. Ekonomickou terminologií se dá říci, že liberalisticky spravedlivé je rozdělit bohatství podle toho, kolik výrobních faktorů každý investoval do produkce. Stát nemá vyrovnávat rozdíly v příjmech a jeho role spočívá v poskytování základních služeb jako je ochrana lidí a jejich majetku, přičemž na jeho chod by měli přispívat všichni členové společnosti stejně, nejlépe daní na hlavu (umírněněji dominancí nepřímých daní či „rovnou daní“).